ECLI:CZ:US:2003:1.US.748.01
sp. zn. I. ÚS 748/01
Usnesení
I. ÚS 748/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 12 To 195/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 12 To 195/2001. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 1 T 343/98, kterým byl stěžovatel uznán vinným, že jako inspektor kriminální policie vyzradil V. K., že jsou policejními orgány sledováni J. K. a M. K., a že jsou jim odposlouchávány telefonické hovory, ačkoliv věděl, že takové skutečnosti podléhají režimu utajení, čímž spáchal trestný čin ohrožení utajované skutečnosti podle ust. §106 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců.
Stěžovatel je toho názoru, že z dokazování, provedeného před soudem nelze dovodit jeho úmyslné jednání, nezbytné pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Výrok o vině založily soudy zejména na výpovědi svědka V. K. z přípravného řízení, který prý před soudem svou výpověď nepotvrdil. Dále stěžovatel namítá, že byl okresním soudem odmítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku, zda žalované jednání bylo vůbec utajovanou skutečností. Podle stěžovatele nebylo jednání, pro které byl odsouzen - v době kdy se jej dopustil - trestným činem, ale mohlo být pouze kázeňským přestupkem. Je totiž zejména přesvědčen, že zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění pozdějších předpisů, "nemohl uzákonit utajování něčeho, co bylo nezákonné a nemohl se tak vztahovat na odposlech". Situace se podle stěžovatele změnila až vydáním zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, a navazujícím nařízením vlády; teprve od účinnosti těchto předpisů lze prý prozrazení skutečnosti, že se provádí odposlech, posuzovat podle ust. §106 trestního zákona.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele je, jak shora uvedeno, zejména založena na tvrzení, že byl odsouzen za jednání, které v době jeho údajného spáchání nebylo trestným činem a že došlo k pochybením v průběhu dokazování. Ze shromážděných podkladů ke zkoumanému případu vyplývá, že stěžovatel v letech 1996 až 1997, jako inspektor kriminální policie, přehrál část kazety, nahrané při telefonním odposlechu pracovníků Finančního úřadu v Chrudimi, M. K. a J. K., soukromému podnikateli V. K. (jemuž rovněž předložil nejméně jednu fotografii, pořízenou při sledování těchto osob), který o těchto skutečnostech sledované osoby informoval. Soud se mj. zabýval otázkou, zda vyzrazení obsahu telefonického odposlechu a sledování osob bylo v době spáchání tohoto skutku trestným činem ohrožení státního tajemství ve smyslu ust. §106 trestního zákona. Z odborného vyjádření Ministerstva vnitra soud prvního stupně zjistil, že použití operativně pátracích prostředků sledování osob a operativních úkonů odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu ve smyslu ust. §34 a 35 písm. b) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, byly skutečnosti, tvořící předmět státního a služebního tajemství u Ministerstva vnitra a Policie ČR. Stěžovatel byl v rámci svého služebního zařazení poučen o povinnosti zachovávat toto státní a služební tajemství ve vztahu k nepovolaným osobám. Odvolací soud doplnil, že v době vyzrazení šlo o utajovanou skutečnost, která tvořila státní tajemství, jež bylo označeno jako přísně tajné se všemi důsledky z toho plynoucími. Na těchto právních závěrech neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Obecné soudy uvedené závěry přesvědčivě odůvodnily a rovněž při rozhodování o trestu byla správně použita pro stěžovatele příznivější právní kvalifikace podle ust. §106 odst. 1 trestního zákona v nyní platném znění.
Co se týče zpochybňované výpovědi svědka K., lze v souladu s názorem odvolacího soudu konstatovat, že se jí soud prvního stupně dostatečně zabýval a odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč této výpovědi uvěřil. Nedošlo tak k situaci, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a rovněž jejich hodnocení neprobíhalo svévolně, jak naznačuje stěžovatel. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud zasahovat do pravomoci obecných soudů a nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Ústavní stížnost spočívá především v polemice s právními názory těchto soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, čímž ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak již shora zdůrazněno, zjevně nepřísluší a příslušet nemůže.
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu