ECLI:CZ:US:2003:1.US.75.01
sp. zn. I. ÚS 75/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného advokátem JUDr. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č.j. 38 Ca 461/99-32, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 1998, č.j. FŘ-5362/1/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad v Praze - Modřanech (dále jen "finanční úřad") dodatečným platebním výměrem č. 960008431 na daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok (zdaňovací období) 1995 ze dne 29. 8. 1996, č.j. FÚ12/2/23/96-Nov/309 (dále jen "DPV"), stanovil daňovému subjektu (stěžovateli) F. N. dodatečně vyměřenou daň z příjmů fyzických osob ve výši 77.472,- Kč.
Proti tomuto DPV podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, v němž namítal, že finanční úřad nezjistil úplně skutečný stav věci a nehodnotil všechny důkazy, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), a že přehlédl, že daň s ohledem na ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., §26 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 389/1990 Sb."), a §22 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 157/1989 Sb."), již nelze vyměřit. Stěžovatel rovněž namítl, že finanční úřad nepoužil ustanovení §28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb., neboť nezapočetl částky vynaložené na rozvoj podnikatelské činnosti, což by mělo za následek stěžovatelovo osvobození od placení daně. Stěžovatel konečně uvedl, že při zdanění příjmu měl být použit zákon č. 157/1989 Sb., neboť byl podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 30. 6. 1998, č.j. FŘ-5362/1/98, odvolání stěžovatele zamítlo. V jeho odůvodnění především uvedlo, že finanční úřad postupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. (přičemž postupoval v součinnosti s třetími osobami, se stěžovatelem a s dalšími subjekty, které v souvislosti s průběhem daňového řízení uznal za vhodné, tj. s Finančním úřadem pro Prahu 9, s Katastrálním úřadem Praha - Město, Krajským obchodním soudem v Praze) a zhodnotil stěžovatelem předložené důkazní prostředky. Finanční ředitelství dále poukázalo na to, že pro podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 1992 byla lhůta do 31. 3. 1993, leč poněvadž byl v roce 1996 proveden úkon směřující k vyměření daně (tj. daňová kontrola), běží v souladu s ustanovením §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl stěžovatel (poplatník) o tomto úkonu zpraven. Finanční ředitelství v uvedené souvislosti také poukázalo na skutečnost, že lhůty pro vyměření daně jsou obdobným způsobem řešeny také v zákoně č. 157/1989 Sb., a v zákoně č. 389/1990 Sb. Finanční ředitelství dále konstatovalo, že stěžovatel předmětnou nemovitost prodával jako fyzická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku a příjem z tohoto prodeje se proto zdaňuje podle zákona č. 389/1990 Sb.; obdobně - za situace, kdy podnikatelskou činnost v roce 1992 nevykonával jako své hlavní zaměstnání - neměl zákonný nárok na odklad části daňové povinnosti podle ustanovení §28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb. Odvolací orgán uzavřel s tím, že v souzené věci neshledal pochybení ze strany finančního úřadu a že napadený DPV byl vydán v souladu se zákonem.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č.j. 38 Ca 461/99-32, byla správní žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ústní jednání konalo v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, kteří se k jednání dne 17. 10. 2000 nedostavili, ačkoli právnímu zástupci bylo předvolání řádně a včas dne 9. 8. 2000 doručeno. Stěžovatel svoji neúčast u jednání neomluvil, právní zástupce se omluvil pro nemoc, kterou však lékařským potvrzením nedoložil a městský soud proto jednal v souladu s ustanovením §250g odst. 2 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti. Městský soud dále věnoval pozornost námitce stěžovatele týkající se aplikace ustanovení §28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb. a nespokojil se s argumentací odvolacího orgánu, jež nedostatek zákonného nároku stěžovatele na odklad části daňové povinnosti spojovala s tím, že stěžovatel podnikatelskou činnost v roce 1992 nevykonával jako své hlavní zaměstnání; dovodil (z ustanovení §40 odst. 5, §41 bod 8 a §42 zákona č. 586/1992 Sb.), že citované ustanovení bylo možno aplikovat nejpozději v roce 1992, avšak v roce 1995 již nebylo účinné a daňový subjekt (stěžovatel) proto již nemohl uplatňovat odklad placení daně. Městský soud dále neshledal jako důvodnou námitku podjatosti Ing. N., která byla vznesena až ve správní žalobě a navíc úkony této pracovnice nebyly prováděny v daňovém řízení ve věci stěžovatele, ale v řízení, jež se týkalo společnosti K., s.r.o. Městský soud však za pochybení finančního úřadu shledal skutečnost, že daňová poradkyně (zástupkyně stěžovatele ing. H.) nebyla vyrozuměna o zahájení daňové kontroly. To však městský soud považoval za procesní vadu, která neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav byl prokazatelně zjištěn daňovou kontrolou za rok 1992. Městský soud proto k této procesní vadě podle §250i odst. 3 o.s.ř. nepřihlédl. Námitky stěžovatele (prodávajícího předmětnou nemovitost jako fyzická osoba), které se týkaly výdajů vynaložených v souvislosti s touto nemovitostí, neshledal správní soud opodstatněnými, neboť stěžovatel v tomto směru nic nedoložil a neuplatnil ani v průběhu daňové kontroly a ani v daňovém přiznání. Daň byla vyměřována tak, že daňový základ byl zvýšen o příjem za prodej nemovitosti a bylo přihlédnuto i k výdaji, což byla cena vyplacená za nemovitost ve výši 5.500.000,- Kč. Všechny ostatní výdaje za rok 1992 pak měly být uvedeny v daňovém přiznání, což se nestalo. Městský soud dále poukázal na to, že bylo na stěžovateli, zda uplatní tvrzenou hodnotu daru ve výši 430.000,- Kč, která má charakter fakultativní odčitatelné položky a s níž navíc stěžovatel finanční úřad ani neseznámil. Městský soud konečně uvedl, že povinnost k podání daňového přiznání vznikla v roce 1993, což znamená, že tříletá prekluzivní lhůta začala běžet dne 1. 1. 1994 a skončila by ke dni 31. 12. 1996, "kdyby zde nebyla v roce 1996 daňová kontrola týkající se období roku 1992". Ta byla úkonem směřujícím k vyměření daně a proto začala běžet nová tříletá lhůta od 1. 1. 1997.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č.j. 38 Ca 461/99-32, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 1998, č.j. FŘ-5362/1/98, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tím, že nebyl vyrozuměn o nařízení jednání a jeho právní zástupce se jej nemohl pro nemoc účastnit, mu byla odňata možnost účastnit se projednání věci a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dále namítl, že správní soud nepřihlédl k tomu, že jeho zástupkyně - daňová poradkyně, které udělil pro daňové řízení neomezenou plnou moc, nebyla finančním úřadem vyrozumívána o provedených úkonech, a nebyly jí doručovány písemnosti, tak jak předpokládá zákon č. 337/1992 Sb. Stěžovatel se proto domnívá, že nebyly zjištěny okolnosti mající rozhodující význam pro posouzení jeho věci, tj. pro závěr, že je třeba v souzené věci vyměřit daň z příjmu z podnikatelské činnosti a nikoli z činnosti ostatní. Stěžovatel též poukázal na skutečnost, že daňovou kontrolu za Finanční úřad pro Prahu 9 prováděla osoba podjatá (ing. N.). Proto prý měl správní soud přihlédnout ke všem uvedeným vadám, neboť ty mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Protože tak neučinil, porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále tvrdil, že správní soud řádně nehodnotil skutkový stav. Stěžovatel při koupi podniku (poznámka: bývalého s.p. K.) od Fondu národního majetku ČR v roce 1992 převzal kromě hmotného majetku i veškerá práva a závazky s tímto majetkem spojené. Následným prodejem předmětné nemovitosti na podzim roku 1992 získal částku, kterou použil na zaplacení závazků vyplývajících z privatizačního projektu, což byly nesplacené provozní úvěry a dodavatelské faktury. Podle mínění stěžovatele šlo tedy o výdaje, které sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb. a správní soud se tedy měl těmito skutečnostmi zabývat. Protože se tak nestalo, porušil prý soud stěžovatelovo právo na soudní ochranu vyjádřené v ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel proto navrhl, "aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a s ním zrušeno i rozhodnutí FŘ pro hl. m. Prahu ze dne 30. 6. 1998, č.j. 5362/1/98".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Soud proto nepochybil, pokud vyrozumění o nařízení jednání zaslal pouze právnímu zástupci stěžovatele. Bylo pak jeho povinností informovat svého klienta o termínu jednání tak, aby se mohl k soudu dostavit. Je pravdou, že se právní zástupce pro nemoc omluvil, leč lékařské potvrzení nedoložil; bylo proto právem soudu posoudit důvodnost omluvy a v případě, že ji neshledal důvodnou, projednat věc v jeho nepřítomnosti tak, jak to umožňuje ustanovení §250g odst. 2 o. s. ř. K tomu je možné uvést, že v čl. 38 odst. 2 Listiny je zakotveno právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti; to však současně neznamená povinnost soudu jednat vždy v přítomnosti účastníků. Jestliže se stěžovatel k jednání bez omluvy nedostavil a právní zástupce svou nemoc řádně nedoložil lékařským potvrzením, nelze v postupu soudu spatřovat porušení tohoto stěžovatelova ústavně zaručeného práva.
Pokud se týká vznesené námitky podjatosti (Ing. N. kterou obecný soud shledal nedůvodnou, nelze v tom spatřovat pochybení soudu, neboť stěžovatel vznesl tuto námitku až v žalobě. Z toho důvodu se soud touto námitkou zabýval nad rámec své zákonem vymezené přezkumné činnosti; po věcné stránce je pak třeba zdůraznit, že se zmiňovaná pracovnice neúčastnila daňového řízení, které bylo vedeno se stěžovatelem.
Ústavní soud připomíná, že zásady přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí jsou dány ustanovením §250 i o. s. ř. Při tomto přezkumu je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. K vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne jen tehdy, jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto pohledu je nutné opět dodat, že rozhodování soudů ve správním soudnictví je ovládáno zásadou kasační, kdy soud, který na základě podané žaloby rozhoduje ve věci, nemá jinou možnost, než zkoumat, zda se odvolací orgán zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolacím řízení. Proto je i námitka stěžovatele, že se soud nezabýval otázkou výdajů vynaložených na dosažení příjmu, nedůvodná, poněvadž, jak vyplývá z připojených spisů a z odůvodnění rozsudku, stěžovatel výdaje v rámci daňového řízení ani neuplatnil, ani je nedoložil. Z protokolu o projednání zprávy z kontroly je zřejmé, že stěžovatel i jeho zástupce, který byl rovněž projednání přítomen, podepsali protokol o projednání zprávy z kontroly bez podání námitek, bez uvedení nových skutečností, či navržení dalších důkazních prostředků, a neučinili tak ani v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Proto také je nutné vycházet pouze z podkladů a důkazů, shromážděných a obsažených ve spise správce daně, kde je uveden skutkový stav, ze kterého soud vychází.
Pokud se týká námitky údajné nesprávnosti postupu správce daně, který prý nevzal v úvahu ustanovení §28 odst. 7 zákona o dani z příjmů obyvatelstva - což mělo za následek, že nebyl osvobozen od placení daně - pak je nutné shodně s krajským soudem konstatovat, že jde o právní předpis, který bylo možné aplikovat do konce roku 1992, neboť od 1. 1. 1993 vstoupil v účinnost zákon o daních z příjmu, který již neumožňoval uplatnit toto ustanovení na příjmy získané za zdaňovací období 1993. Z téhož důvodu nemůže být na příjmy za zdaňovací období 1993 aplikován ani zákon o důchodové dani, neboť byl rovněž zrušen s účinností ke dni 1. 1. 1993 zákonem o daních z příjmů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně chráněného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1,2 , čl. 38 odst. 2 Listiny, ani porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud i ve srovnatelných věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 73/01 a IV. ÚS 73/01.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná