ECLI:CZ:US:2003:1.US.750.2000
sp. zn. I. ÚS 750/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 23 Co 227/2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. 9 C 26/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 23 Co 227/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. 9 C 26/99. Naposled citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba, aby mu žalovaná I. L. byla povinna zaplatit částku 225.899,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek napadeným rozhodnutím potvrdil.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal zaplacení odměny, sjednané na základě příkazní smlouvy z roku 1992, ve které se - podle napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 - zavázal "pokračovat v zajišťování a uplatňování všech oprávněných restitučních a jiných nároků žalované". Soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva je neplatná podle ust. §39 občanského zákoníku, neboť poskytování právní pomoci za úplatu bylo v době uzavření sporné smlouvy upraveno zvláštními zákony a protože stěžovatel nebyl ani advokátem ani komerčním právníkem, nemohl poskytovat takové služby toliko na základě živnostenského listu či registrace.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje zejména ve prospěch svého právního názoru, odlišného od posouzení věci obecnými soudy a od závěrů, o které soudy opřely svá rozhodnutí. Má rovněž za to, že soud prvního stupně řádně neprovedl navržené důkazy, resp. nehodnotil je jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud prý postupoval nesprávně, jestliže se soustředil výlučně na posouzení otázky platnosti či neplatnosti písemné příkazní smlouvy z roku 1992, uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou I. L., ačkoliv stěžovatel údajně prokazoval existenci příkazní smlouvy mezi ním, již jako advokátem, a žalovanou i za období od 1. 7. 1996 do 20. 6. 1997. Odvolacímu soudu pak stěžovatel především vytkl, že podle něj tento soud nepřihlédl k (údajným) vadám řízení před soudem prvního stupně a tyto tvrzené vady neodstranil postupem podle ust. §221 o.s.ř. Podle stěžovatele tak soud pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry. Závěrem stěžovatel poukázal na prý odlišnou rozhodovací praxi různých senátů Městského soudu v Praze v obdobných soudních sporech s jeho bývalými klienty. Ve všech těchto tvrzených okolnostech spatřuje stěžovatel porušení svých výše specifikovaných základních práv a navrhuje proto napadená soudní rozhodnutí zrušit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Se závěry obecných soudů, jakož i s jejich procesním postupem se lze podle názoru Ústavního soudu ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Předmětem řízení byly nároky, plynoucí z příkazní smlouvy a touto otázkou se obecné soudy řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že smlouva je absolutně neplatná. Shora uvedená námitka stěžovatele, že se soudy měly rovněž zabývat jeho postavením jako advokáta v období od 1. 7. 1996, nemůže v řízení před Ústavním soudem obstát; jde o typickou otázku výkladu a aplikace jednoduchého práva, která je věcí obecných soudů a jež závisí na jejich posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu. Pokud soudy, postupující v souladu s příslušnými procesními a hmotněprávními předpisy, konstatovaly, že daná otázka nebyla předmětem řízení, nemůže Ústavní soud do této problematiky vstupovat a v zásadě obecným soudům určovat, aby - jak se stěžovatel fakticky domáhá - vymezený předmět sporu rozšiřovaly.
Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to samo o sobě kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování právních závěrů z tohoto procesu je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu - který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy - zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, jestliže by se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Koncepce ústavní stížnosti tak staví Ústavní soud do role další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší a příslušet nemůže. Takto by byl zcela setřen základní rozdíl mezi Ústavním soudem a soudy obecnými, neboť úkolem tohoto soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti - je reagovat pouze na pochybení orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější (porušení ústavně zaručených práv) a nikoli zasahovat do roviny obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechny možné nedostatky v interpretaci jednoduchého práva, nezasahující do sféry ústavněprávní. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu je zásadně záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Pokud stěžovatel poukazuje na údajně odlišnou rozhodovací praxi odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí, napadených v petitu návrhu a nikoliv jejich "srovnávání" s jinými rozhodnutími, tím spíše rozhodnutími, vydanými v té době v ještě pravomocně neukončených řízeních; ostatně - jak si je sám stěžovatel vědom - není a nemůže být úkolem Ústavního soudu sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů.
Konečně co se týče stěžovatelova názoru, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k neodůvodněné změně osoby samosoudce (a tedy k porušení jeho práva na zákonného soudce), je nutno v prvé řadě uvést, že není věcí Ústavního soudu, aby se - v dané konkrétní věci - touto otázkou zabýval. To proto, že stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že by byl s takovou námitkou vystoupil již v řízení před obecnými soudy. To je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nad rámec toho lze dodat, že podle vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 a podle příslušného rozvrhu práce byl samosoudce JUDr. P. S. místo JUDr. V.N. - která byly přidělena k jinému soudu - řádně určen k projednávání věcí senátu 9 C; k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce tedy v daném případě nedošlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná