ECLI:CZ:US:2003:1.US.79.03
sp. zn. I. ÚS 79/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. L. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 884/2002, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 13 To 193/2002, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 3 T 232/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 3 T 232/2001, byla H. Š. (dále jen "stěžovatelka") uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b TrZ. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 14 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatelka v době od 3. 10. 1999 do 11. 10. 1999 v Brodcích nad Jizerou, na čerpací stanici T. P., s. r. o., okr. Mladá Boleslav, získávala od J. Č., nepřenosné platební karty, které byly předtím odcizeny jejich držitelům. Takto získané platební karty zneužívala (čtyři dílčí útoky popsané ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně) k bezhotovostním platbám za různé zboží. Jejich pomocí nakoupila zboží v celkové hodnotě 151 252,60 Kč a pokusila se nakoupit zboží v celkové hodnotě 90 011,30 Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 13 To 193/2002, odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). V odůvodnění usnesení zevrubně popsal námitky uplatněné stěžovatelkou v odvolání. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění skutkového stavu věci, jeho úvahám nelze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost či nelogičnost. Skutková zjištění byla správná a úplná. Námitky stěžovatelky byly v podstatě opakováním její dosavadní obhajoby. Touto se soud prvního stupně dostatečně zabýval, shledal ji účelovou a za bezpečně vyvrácenou. Svědectvím J. Č. bylo prokázáno, jakým způsobem byly platební karty opatřeny, z jakých důvodů bylo čerpání finančních prostředků prostřednictvím těchto karet realizováno na různých čerpacích stanicích, včetně provozovny, kde pracovala stěžovatelka. Listinnými důkazy byly bez jakýchkoli pochybností prokázány všechny operace s předmětnými platebními kartami na této konkrétní provozovně. Zároveň jimi bylo prokázáno, že v době provádění těchto konkrétních operací pracovala na zmíněné provozovně pracovní směna ve složení stěžovatelka a spoluobžalovaná D. S.. Rovněž nebylo sporu o tom, že to byla právě stěžovatelka, která na předmětné platební karty nákupy prováděla. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže pro nadbytečnost nevyslechl svědkyni Věru Janků (další pracovnici provozovny). Stejně odmítl odvolací soud námitku stěžovatelky, že s ohledem na technické možnosti na provozovně mohla v zadní místnosti provádět předmětné operace také pracovnice M., neboť čtecí zařízení pro platební karty ve skladu nebylo (ani podle tvrzení stěžovatelky), tudíž bylo vyloučeno, aby jmenovaná mohla vědět, byť měla k dispozici počítač, že právě v těchto konkrétních případech šlo o odcizené karty. Navíc - pokud by to bylo jejím záměrem - mohla tímto způsobem postupovat i v jiných běžných případech, ale nic takového nebylo zjištěno.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudů obou stupňů dne 27. 9. 2002 dovoláním, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) TrŘ. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 884/2002, dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ.
V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud ČR nejprve poznamenal, že dne 24. 5. 2002 nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která změnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů uvedených do účinnosti zmíněné novely v §265b odst. 1 písm. k) a l) TrŘ. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že stěžovatelka opírala dovolání nikoli o důvod podle §265b odst. 1 písm. k) nyní účinného TrŘ, ale o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) po této novelizaci trestního řádu. Poté uvedl, že stěžovatelka existenci dovolacích důvodů spatřovala v nesprávných skutkových zjištěních, která byla učiněna před oběma soudy, a v nesprávném hodnocení důkazů, neboť podle svého tvrzení předmětný skutek nespáchala. Z ustanovení §265b odst. 1 TrŘ vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. K posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ je dovolací soud vždy povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotně právního posouzení. V projednávané věci to znamenalo, že pro dovolací soud bylo rozhodující skutkové zjištění, podle něhož stěžovatelka spáchala skutek tak, jak byl uveden v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídal právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 TrZ dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, podle §8 odst. 1 TrZ, a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b TrZ. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy nespočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Navíc stěžovatelka nezpochybnila právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady zaměřila výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) TrŘ Nejvyšší soud ČR konstatoval, že se jedná o procesní důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání stěžovatelky však bylo věcně přezkoumáno v řádně provedeném odvolacím řízení podle trestního řádu a zamítnuto za dodržení stanovených podmínek. Procesní podmínky pro takové rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, neboť nedošlo k omezení stěžovatelky v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo dovolání odmítnuto.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces, plynoucího z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), porušení §2 odst. 5 a 6 TrŘ, týkajícího se objektivního zjištění skutkového stavu, a z toho plynoucího porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy. V ústavní stížnosti napadla závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Namítala, že dokazování nebylo provedeno v nezbytném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně svoje rozhodnutí údajně odůvodnil pouze výpovědí svědka Jiřího Černého.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s obsahem výpovědi tohoto svědka a soudům obou stupňů vytýkala, že neprovedly další dokazování, zejména výslech svědkyně V. J.
K usnesení Nejvyššího soudu ČR poznamenala, že dovolání mělo být řádně projednáno, neboť výslovně uvedla, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů vycházela ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR však její dovolání odmítl, ačkoli v dovolání dostatečně vyložila, v čem spatřovala existenci obou dovolacích důvodů. Proto navrhla, aby i toto usnesení bylo zrušeno, neboť porušilo čl. 36 odst. 1, 3 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 3 T 232/2001.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v rovině trestně procesní všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v trestní věci stěžovatelky byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení a v plném rozsahu na ně odkázal. V rovině ústavně právní poukázal na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, z něhož nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na přezkum trestních věcí v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci, ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Pokud zákon připouští podání dovolání jen z výslovně uvedených důvodů, aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Má-li být mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny. Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v řízení o dovolání nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1, 3 Listiny a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené stěžovatelkou, vyjádření Nejvyššího soudu ČR a prostudování spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 3 T 232/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, takže ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Porušení zmíněných ústavních principů však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi nevyplývají.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jestliže postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústavnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v souzené věci vycházel z těchto obecnějších východisek a dospěl k následujícím závěrům.
Námitka stěžovatelky, že soud prvního stupně a soud odvolací nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souladu s §2 odst. 5 TrŘ. Provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 TrŘ. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, neshledal potřebu dokazování doplnit a vypořádal se námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly výslech svědkyně Věry Janků, Ústavní soud, s odkazem na shora uvedenou obecnou rovinu dokazování, poznamenává, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, ale rovněž navrhnout důkazy vlastní. Jak zjistil Ústavní soud ze spisu soudu prvního stupně sp. zn. 3 T 232/2001, stěžovatelka v průběhu trestního řízení provedení tohoto důkazu nenavrhla. Na č. l. 224 spisu (protokol o jednání) uvedla, že sice Věra Janků na čerpací stanici pracovala, nebyla si však jistá, zda to bylo v rozhodné době. Prohlásila, že s V. J. směnu v rozhodné době nevykonávala. Ústavní soud současně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s touto námitkou vypořádal, když uvedl: "Okresní soud nepochybil ani v tom, když nevyslechl jako svědkyni V. J. (další pracovnici provozovny) pro nadbytečnost takového důkazu, neboť ta prokazatelně na ničím nezpochybnitelných pracovních směnách, kdy mělo být s platebními kartami manipulováno, nepracovala."
Rovněž neobstojí námitka stěžovatelky, že soud nesprávně skutek kvalifikoval i podle §249b TrZ, neboť zde nastala konzumace neoprávněného opatření platební karty závažnějším trestným činem (krádež podle §247 odst. 1, 2 TrZ). V tomto směru je nutno poukázat na platný a účinný trestní zákon, podle něhož je třeba jednání pachatele, který neoprávněně opatřenou kartu použije k bezhotovostní platbě nebo k výběru hotovosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou nebo se o to pokusí, posoudit v jednočinném souběhu též jako trestný čin krádeže, příp. pokus tohoto trestného činu tak, jak jej v souzeném případě správně kvalifikoval Okresní soud v Mladé Boleslavi, a to z důvodu vztahu subsidiarity ohrožovacího trestného činu vůči trestnému činu poruchovému.
Jak je z uvedeného patrno, námitky, které stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny soudy obou stupňů. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatelky. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatelky. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud ČR nerozhodl správně, když její dovolání odmítl, Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v řízení o dovolání, což vyplývá z čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR. Může zkoumat pouze to, zda v dané věci Nejvyšší soud ČR svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud ČR v daném případě postupoval, z hlediska samotné relevantní existence dovolacích důvodů, v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ řádně odůvodnil. V tomto směru nelze opomenout, že usnesením Nejvyššího soudu ČR nemohl být porušen čl. 36 odst. 3 Listiny, jak tvrdila stěžovatelka, neboť Nejvyšší soud ČR o náhradě škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny nerozhodoval.
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy, namítaných stěžovatelkou. K tvrzenému zásahu do základního práva, plynoucího z čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o kompetenční ústavní normu, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu