ECLI:CZ:US:2003:1.US.9.02
sp. zn. I. ÚS 9/02
Usnesení
I. ÚS 9/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, č. j. 33 Odo 671/2001, spojené s návrhem na zrušení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že tímto usnesením došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 10 Ústavy, neboť pro počítání lhůty k podání dovolání mělo být použito novely občanského soudního řádu (z. č. 30/2000 Sb.), a z těchto důvodů se proto domáhá zrušení napadeného usnesení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě, nikoli ve lhůtě jednoměsíční podle o. s. ř., platného před 1. 1. 2001. S odkazem na ust. části dvanácté hlavy I., bodu 17. z. č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel nepopírá, že rozsudek krajského soudu, proti němuž dovolání směřovalo, byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, avšak za protiústavní považuje předpis, nebo postup soudu, podle něhož by mělo být dovolání z hlediska lhůt posuzováno dle o.s. ř. platného před 1. 1. 2001. Provedenou aplikací cit. ustanovení z.č. 30/2000 Sb. dle jeho názoru nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť pokud by taková aplikace byla správná, pak je v této části zmíněný právní předpis v rozporu s ústavním zákonem. Proto stěžovatel podává kromě ústavní stížnosti dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů rovněž návrh na zrušení části dvanácté hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR. Ten uvedl, že stěžovatel nesprávně namítá, že v posuzovaném případě měl být aplikován o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolání pak bylo dle stěžovatele podáno včas, neboť dovolací lhůta je dvouměsíční. Dovolací soud věc správně projednal a rozhodl dle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Jinak soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a argumentace stěžovatele a s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázkách dovolání je nucen Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudek odvolacího soudu, totiž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 22. 5. 2001, č. j. 26 Co 175/2001, proti němuž stěžovatel podal dovolání, byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 27. 6. 2001, kdy rovněž nabyl právní moci. Dovolání stěžovatele bylo však podáno k poštovní přepravě teprve dne 22. 8. 2001, tedy již po uplynutí lhůty uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., v dříve platném znění. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho opožděnost odmítl, vycházeje z názoru, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 31. 3. 1999), takže vzhledem k části dvanácté, hlava I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., novelizujícího občanský soudní řád, je třeba aplikovat občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000. Argumenty stěžovatele směřující proti tomuto závěru Nejvyššího soudu ČR však evidentně neobstojí, a to nejen vzhledem k zcela jasnému gramatickému znění bodu 17, zmiňujícímu se o rozhodnutí vydaném přede dnem nabytí účinnosti novely, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, ale i vzhledem k účelu a funkci tohoto bodu zařazeného do přechodných a závěrečných ustanovení a dotýkajícího se ryze procesní otázky.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, tedy o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (původní ustanovení o. s. ř. se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnou.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (Sb.n.u. ÚS, C.H.Beck 1995, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu