ECLI:CZ:US:2003:1.US.9.03
sp. zn. I. ÚS 9/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. J. C., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 62 Co 292/02 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 8 C 320/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2003 zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má zato, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zároveň s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
soudce zpravodaj