ECLI:CZ:US:2003:2.US.1.02
sp. zn. II. ÚS 1/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) L. B. H. F., a 2) S.B. H. F., oba zastoupeni JUDr. K.V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 2 To 92/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2001, sp. zn. 4 T 12/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadají oba stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že tyto obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), povinnosti uložené jim Ústavou ( čl. 90 a čl. 95 Ústavy) a současně svým postupem porušily i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé současně tvrdí, že jimi napadená rozhodnutí jsou protizákonná, porušující ustanovení §125 trestního řádu (ve znění před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1.1.2002, dále jen "trestní řád"), když v pravomocně skončeném trestním řízení údajně nebyly respektovány zásady trestního řízení, uvedené v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Veškeré vady řízení svým rozsahem a povahou údajně zakládají i protiústavnost napadených rozhodnutí.
Rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2001, sp. zn. 4 T 12/2000 stěžovatelé vytýkají, že stejně jako soud odvolací, vzal za prokázané jen skutečnosti, vyplývající z výpovědi svědků v přípravném řízení, když výpovědi svědků v hlavním líčení nepokládal soud I. stupně za věrohodné. V odůvodnění svého rozhodnutí se s rozporuplnými výpověďmi svědků vypořádal tvrzením, že všichni svědkové od doby, kdy byli vyslechnuti vyšetřovatelem, pokračovali ve zneužívání drog, když u některých svědků je zřejmá obava vypovídat v přítomnosti stěžovatelů, či je u nich možný úmysl, vypovídat nepravdivě.
V napadeném rozsudku soudu I. stupně je prý patrná snaha nadřazovat důkazy svědčící vině stěžovatelů nad důkazy o jejich případné nevině.
Pokud se jedná o výpovědi svědků, provedené jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, ty prý městský soud hodnotil jako rozporuplné, což mu však nijak nebránilo v tom, aby z nich vycházel při svém závěru o vině stěžovatelů. Vzniklé rozpory ve výpovědích svědků se prý městský soud nijak nepokusil odstranit, takže tyto zůstaly bez vysvětlení. Z tohoto důvodu označili stěžovatelé způsob hodnocení provedených důkazů za libovůli soudu I. stupně, která údajně nahradila i mezery v provedeném dokazování.
Za jednu z podstatných závad předmětného trestního řízení označují stěžovatelé věrohodnost svědeckých výpovědí osob (uživatelů drog), které se mnohdy pohybují na hraně zákona. Podle názoru stěžovatelů, obecné soudy v této otázce nepostupovaly v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2000, sp. zn. 4 Tz 219/99.
Za zásadní procesní vadu pravomocně skončeného trestního řízení však označují stěžovatelé hodnocení výpovědi svědka K. a jím provedenou rekognici stěžovatelů podle fotografií, která je prý o to závažnější, že soud prvního stupně své rozhodnutí o vině ke skutku pod bodem 2. rozsudku (dle §187 odst. 4 trestního zákona) opřel výhradně o výpověď označeného svědka.
Stěžovatelé dále namítají, že v průběhu trestního řízení byly prováděny výhradně rekognice osob podle fotografií přesto, že orgány činné v trestním řízení měly možnost provést rekognici in natura, která má mít zásadně přednost, když navíc způsob jejího provedení byl v rozporu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu. Z tohoto důvodu tento úkon prý měl být prohlášen za neplatný, když současně neměl být v řízení hodnocen jako důkaz.
Vzhledem k údajné nevěrohodnosti svědka K., která vyplývá z jeho rozporných výpovědí v různých fázích trestního řízení, měl městský soud vyhovět návrhům stěžovatelů na opakování jeho svědecké výpovědi, což však neučinil, když provedení tohoto důkazu odmítl jako nadbytečný.
Ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.8.2001, sp. zn. 2 To 92/01 stěžovatelé uvádějí, že tento soud se nezabýval hodnocením důkazů, provedených soudem nalézacím s odůvodněním, že odvolacímu soudu nepřísluší zasahovat do této výhradní domény soudu I. stupně. Odvolací soud se tak, dle názoru stěžovatelů, nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Vrchní soud měl prý dále "povinnost ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení". Bez bližšího odůvodnění stěžovatelé nejsou spokojeni s výší trestu, který považují za nepřiměřený.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2001, sp. zn. 4 T 12/2000 se zjišťuje, že stěžovatelé (dříve obžalovaní) a obžalovaný B. J. M. jsou vinni tím, že všichni obžalovaní společně dne 22.2.1999 kolem 13,00 hod. v Praze 9 - Proseku, Jablonecké ul. prodali J. N. (§55 odst. 2 trestního řádu) dvě dávky heroinu za 800,-Kč; oba stěžovatelé společně v přesně nezjištěné dny v lednu 1999 a počátkem února 1999, naposledy dne 8.2.1999 v Praze 9 - Proseku, Jablonecké ulici poblíž supermarketu Delvita prodali nejméně ve dvaceti případech heroin J. M. a P. K., když po aplikaci dávky drogy zakoupené dne 8.2.1999 poškozený J. M. zemřel.
Stěžovatel ad 1) pod bodem 3. až 13. rozsudku sám:
V přesně nezjištěné dny během roku 1998 v Praze 1, na Staroměstském náměstí a dále počátkem roku 1998 a počátkem roku 1999 v Praze 9 prodal mladistvému V. K. nejméně v 16 případech heroin; v přesně nezjištěné dny v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku nejméně ve dvou případech prodal V. Z. heroin; v přesně nezjištěné dny v lednu a v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku : prodal heroin nejméně ve 20 případech J. M., nejméně ve 22 případech prodal heroin M. D., nejméně v 16 případech prodal heroin M. D., nejméně ve 30 případech prodal heroin P. Č.; v přesně nezjištěné dny během roku 1977 nejméně třikrát týdně v Praze 1, na Staroměstském náměstí a v přesně nezjištěné dny v říjnu až prosinci 1998 nejméně v 10 případech v Praze 9 - Proseku prodal heroin M. K., v přesně nezjištěné dny v roce 1997 v Praze 1, na Staroměstském náměstí a v přesně nezjištěné dny v období od ledna 1998 do 22.2.1999 v Praze 9 prodal O. V. přesně nezjištěné množství heroinu, v přesně nezjištěné dny v lednu a v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku prodal nejméně ve 20 případech heroin M. D., v průběhu roku 1997 v Praze 1, na Staroměstském náměstí nejméně ve 30 případech a v přesně nezjištěné dny v prosinci 1998 až v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku nejméně ve 20 případech prodal heroin M. D.; v průběhu roku 1998 v Praze 1, na Staroměstském náměstí prodal heroin nejméně v 10 případech L. M.
Stěžovatel ad 2) pod bodem 14. až 16. rozsudku sám:
V přesně nezjištěné dny v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku prodal heroin nejméně v 6 případech M. D.; v přesně nezjištěné dny v lednu a v únoru 1999 v Praze 9 - Proseku nejméně ve 20 případech prodal heroin M. D. a v únoru 1999 na stejném místě prodal heroin nejméně ve dvou případech V. Z.
Jednání stěžovatele ad 1) bylo kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákona. Jednání stěžovatele ad 2) bylo kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona, za což byl stěžovateli ad 1) uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když mu byl uložen vedlejší trest vyhoštění na dobu neurčitou; stěžovateli ad 2) byl za shora označený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
V odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že stěžovatelé se při svém pobytu na území České republiky, v přesně nezjištěné době živili prodejem heroinu prostřednictvím mobilních telefonů, jejichž čísla byla známa v okruhu narkomanů.
Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelé byli dle protokolu o zadržení podezřelých zadrženi dne 22.2.1999 v 15,45 hod. Z výpovědi svědků N. a S. (oba dle §55 odst. 2 trestního řádu) vyplývá, že stěžovatelé byli zadrženi při prodeji drog.
Z výpovědi svědka K., učiněné v přípravném řízení a u hlavního líčení, soud ke skutku pod bodem 2. konstatoval, že tento svědek u hlavního líčení pozměnil svoji svědeckou výpověď v tom směru, že neuváděl jméno prodejce drogy, hovořil pouze o dealerovi, poznal stěžovatele ad 1), ale uvedl, že si nevzpomíná, zda dealer, od kterého kupoval M. dne 9.2.1999 drogu, byl sám či ve společnosti někoho jiného. Soud prvního stupně zdůraznil, že změna ve výpovědi svědka K. u hlavního líčení nebyla jedinou změnou ve svědeckých výpovědích, které soud v průběhu řízení zaznamenal. Tyto změny měly podle soudu prvního stupně několik příčin, z nichž základní příčinou byla skutečnost, že řada svědků od doby, kdy vypovídali v přípravném řízení, pokračuje ve zneužívání drog a osoby dealerů mění. U některých svědků nelze vyloučit obavu vypovídat před stěžovateli nebo úmysl vypovídat nepravdivě. Soud proto vycházel za těchto okolností z výpovědí svědků v přípravném řízení, neboť tyto výpovědi byly učiněny v kratším časovém úseku od popisovaných událostí a až na výjimky za přítomnosti obhájců stěžovatelů, takže soud neměl důvod zpochybňovat jejich pravdivost.
Dále soud prvního stupně konstatoval stručný obsah svědeckých výpovědí a zdůraznil, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že trestná činnost stěžovatelů byla dostatečně prokázána u hlavního líčení zejména výpověďmi svědků. Jejich výpovědi jsou v přípravném řízení ve stěžejních otázkách (tj. kdy, za jakých okolností, od koho, v jakých dávkách a kolikrát kupovali heroin) zcela jednoznačné, když u hlavního líčení tito svědkové ve výjimečných případech své výpovědi mění, což, jak konstatuje soud prvního stupně, je typické pro osoby drogově závislé. Soud hodnotil výpověď svědka K. v kontextu s výpovědí svědka M. a dospěl k závěru, že výpověď svědka M. se jeví jako nevěrohodná zejména pro okolnosti, za jakých svědek stíhaný pro prodej drog nabízí svou výpověď ve prospěch stěžovatelů. Tuto výpověď posoudil jako ryze účelovou, učiněnou zjevně na objednávku obžalovaného M.
Z výpovědi svědka K. vzal soud I. stupně za prokázané, že oba stěžovatelé jsou odpovědni za smrt Jana M., neboť mu společně prodali heroin, po jehož aplikaci poškozený zemřel. Oba stěžovatelé jednali jako spolupachatelé, když nebylo podstatné, kdo z obou stěžovatelů poškozenému M. heroin předával a kdo inkasoval peníze. Úmysl stěžovatelů způsobit poškozenému smrt je tu dán eventuelně, neboť stěžovatelé si byli vědomi toho, že prodávají heroin narkomanům, prodávali heroin různé kvality (bílý a hnědý) a různé koncentrace a museli si tedy být vědomi toho, že mohou prodat dávku heroinu osobě, u které i s ohledem na zdravotní indispozici může aplikace drogy způsobit smrt.
Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že společenská nebezpečnost jednání stěžovatelů je velmi vysoká, neboť předmětná trestná činnost způsobuje mnohdy neodstranitelné následky jak jednotlivcům, tak i celé společnosti.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.8.2001, sp. zn. 2 To 92/01 vyplývá, že odvolání stěžovatelů a obžalovaného B. J. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2001, sp. zn. 4 T 12/2000, se podle ustanovení §256 trestního řádu zamítají.
V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvádí, že stěžovatelé ve svém odvolání napadají výrok o vině a v důsledku toho i výroky o uložených trestech. Odvolací soud konstatoval, že v řízení přihlížel ke všem námitkám obhajoby, jakož i k vadám, které vytýkány nebyly, když přezkoumal podle §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i zákonnost řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Podle názoru odvolacího soudu, jak přípravné řízení, tak i řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, když byla plně respektována procesní práva stěžovatelů, zejména pak jejich právo na obhajobu.
Soud prvního stupně, uvádí odvolací soud, oprávněně dovodil, že stěžovatelé jsou plně trestně odpovědni za to, že v době, na místech a způsobem náležitě specifikovaným v rozsudečném výroku, prodávali různým osobám heroin, z toho stěžovatel ad 1) nejméně v 16 případech osobě mladší osmnácti let, když aplikace drogy prodané oběma stěžovateli způsobila smrt mladistvého.
K námitkám stěžovatelů odvolací soud uvedl, že rekognici podle fotografií, provedenou svědkem J. N., je nutno považovat za neodkladný úkon. Svědek mimo to, jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení popsal jak předchozí telefonický rozhovor s prodejcem drog, tak i následnou schůzku a prodej drogy, když jako bezprostředního prodejce při rekognici označil stěžovatele ad 1). Jako osobu, která kontrolovala průběh prodeje heroinu a telefonní budku, z níž se uskutečnil kontakt s prodejcem drogy, označil svědek stěžovatele ad 2). K otázce věrohodnosti výpovědi svědka K. k útoku pod bodem 2. odvolací soud uvedl, že přestože tento svědek svoji výpověď v průběhu trestního řízení změnil, jeho původní verze koresponduje s ostatními důkazy provedenými v této věci a dodatečná výpověď svědka M. ji není sto zpochybnit. Omyl v osobách stěžovatelů je u tohoto svědka rovněž vyloučen, neboť ten je oba již předtím znal jako dealery drog.
K naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona zdůraznil odvolací soud, postačí pouze nedbalostní zavinění, takže není nutný eventuální úmysl, jak se domnívají stěžovatelé. Pokud pachatel prodává narkomanovi tvrdou drogu typu heroin, musí přinejmenším předpokládat, že její aplikace může mít za následek smrt a pokud takový následek skutečně nastane, je za něj plně trestně odpovědný. Na prodeji heroinu se podíleli všichni obžalovaní, ať již bezprostředně realizací prodeje nebo krytím osoby prodejce, proto odvolací soud s poukazem na větší rozsah trestné činnosti a stupeň společenské nebezpečnosti jednání obou stěžovatelů konstatoval, že nalézací soud nepochybil ani při uložené výši trestů s tím, že k pochybení ve výroku soudu I. stupně došlo pouze, pokud nebyl uložen i stěžovateli ad 2) vedlejší trest vyhoštění, jak to bezesporu vyžaduje zájem na ochraně života a zdraví občanů České republiky a dalších osob, legálně se zdržujících na jejím území. Toto zjevně nechtěné pochybení však s ohledem na absenci odvolání státního zastupitelství již nemohl odvolací soud napravit.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 12/2000, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Na č.l. 1-3 spisu se nachází záznam o sdělení obvinění, které bylo stěžovatelům po jeho přetlumočení předáno dne 23.2.1999 ve 4.00 hod. s tím, že stěžovatelé odmítli bez udání důvodu podepsat převzetí.
Na č.l. 772 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 12/2000 je založeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.2.2001, sp. zn. 2 To 4/01, kterým byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2000, sp. zn. 4 T 12/2000 podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (§259 odst. 1 trestního řádu).
Odvolací soud v předmětném usnesení vytkl soudu prvního stupně především skutečnost, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.2.2000, sp. zn. 21 T 35/2000 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2000, sp. zn. 9 To 154/2000, byla stěžovatelům doručena bez překladu do arabského jazyka, stejně jako obžaloba podaná státním zástupcem pro Prahu 9.
Odvolací soud dále zavázal soud prvního stupně v opakovaném hlavním líčení provést další důkazy, které se ve věci nabízejí s tím, že po jejich provedení je třeba je vyhodnotit jednotlivě i v souhrnu s důkazy již dříve provedenými.
Soudu prvního stupně bylo uloženo vyslechnout jako svědka V. M., J. G. a posoudit nutnost opakovaného výslechu svědka K..
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již několikrát vyložil, že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v této jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny.
Jinak řečeno není úkolem Ústavního soudu zabývat se porušením běžných práv fyzických osob v trestním řízení chráněných trestním zákonem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně nedosahuje intenzity porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Naplnění této zásady má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Stěžovatelé v předmětné ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Porušení jejich práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé především v nesprávném provedení některých důkazů a v nesprávném hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Ve vztahu k rozsahu provedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu konstatující, že obecný soud musí sám posoudit a rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Podstata ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem se realizuje mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutkového stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit.
Stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně neprovedl jako důkaz jimi požadovaný opakovaný výslech svědka K.. Tento postup však soud prvního stupně odůvodnil tím, že neměl důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi výše jmenovaného svědka z přípravného řízení, neboť jeho výpověď koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Za této situace nelze nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu označit za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
V případě posuzování správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavním soudem, bylo rovněž opakovaně judikováno, že toto přezkoumávání hodnocení důkazů provádí Ústavní soud pouze tehdy, pokud zjistí, že v soudním řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Pokud k takovému závěru nedospěje, jak se stalo v daném případě, není dán důvod ingerence Ústavního soudu do pravomocně skončeného trestního řízení.
Ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti nelze rovněž pominout skutečnost, že většina námitek, obsažených v ústavní stížnosti, byla již předmětem posuzování obecnými soudy, které se jimi v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi ve svých rozhodnutích.
Nejvážnější námitky stěžovatelů směřují proti výpovědím svědků, vyslechnutých jak v přípravném řízení či u hlavního líčení, které, a s tím lze se stěžovateli plně souhlasit, jsou nejdůležitějšími přímými důkazy v předmětném trestním řízení.
Ze spisového materiálu založeného ve spise sp. zn. 4 T 12/2000 se zjišťuje, že svědkové vyslechnutí v přípravném řízení bez účasti obhájců, byli u hlavního líčení před soudem prvního stupně znovu vyslechnuti, takže stěžovatelům a jejich právním zástupcům byla poskytnuta možnost klást jim otázky. Jedná se zejména o tyto svědky: D., M., Č., K., K., M., K., D., N., S., Š., M. Další svědecké výpovědi (svědků D., Z. a G.) byly u hlavního líčení čteny za splnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, z toho důvodu, že jejich pobyt v době konání hlavního líčení se nepodařilo zjistit nebo byli na dlouhodobém léčení, když svědkyně G. byla vyslechnuta za účasti obhájce stěžovatelů na Psychiatrické klinice v Praze - Bohnicích, kde probíhala její detoxikace. Ve vztahu k těmto svědeckým výpovědím nebyly ze strany obhajoby činěny návrhy na doplnění dokazování s tím, že stěžovatelé navrhovali pouze doplnění dokazování opětovným výslechem svědka K., slyšeného v přípravném řízení za účasti obhájce a rovněž u hlavního líčení. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud někteří svědkové vypovídali u hlavního líčení odlišně, po předestření jejich výpovědí z přípravného řízení tyto své výpovědi potvrdili (např. svědek M., D., D., K., K.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají téměř veškeré svědecké výpovědi jako obecně nevěrohodné s odůvodněním, že většina svědků v různém rozsahu, míře a po různě dlouhou dobu zneužívala, či v určité míře dosud drogy zneužívá. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud především na skutečnost, že trestná činnost stěžovatelů, za kterou byli pravomocně odsouzeni, byla šetřena mezi skupinou osob, kterou oba stěžovatelé jako dealeři drogami zásobovali, což ovšem samo o sobě neznamená naprostou diskreditaci těchto svědků jako osob zcela nevěrohodných. Na dotazy soudu sami svědkové u hlavního líčení vysvětlovali vzniklé rozdíly ve výpovědích tím, že si s odstupem času již na podrobnosti nepamatují, ale potvrzují svoji výpověď z přípravného řízení.
Hodnocení a vysvětlení těchto rozporů soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku se s přihlédnutím ke shora uvedenému jeví jako logické, komplexní a odpovídající ostatním důkazům založeným ve spise.
V ústavní stížnosti (stejně jako v řízení před obecnými soudy) stěžovatelé argumentují tím, že zejména soud I. stupně, ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2000, sp. zn. 4 Tz 219/99, dostatečným způsobem neověřil hodnověrnost slyšených svědků, aniž stěžovatelé vzali v úvahu, že předmětný judikát se obsahově vztahuje k ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu (tj. utajovaný svědek), když z protokolace svědeckých výpovědí založených ve spise je naopak zřejmé, že obecné soudy měly dostatek podkladů (zejména údaje o délce a míře zneužívání různých typů drog jednotlivými svědky) pro posouzení hodnověrnosti osob svědků i jejich svědeckých výpovědí, samozřejmě s přihlédnutím ke specifickým podmínkám a skutečnostem spojených s projednávaným případem.
Orgány činné v trestním řízení za situace, kdy nebylo jisté, zda někteří ze svědků před svým výslechem nejsou pod vlivem drog, které u nich byly objeveny (např. svědek D., D.), musely reagovat takovým způsobem, aby dosáhly zachování co nejvyšší míry objektivity a tím i procesní hodnoty svědeckých výpovědí těchto osob bez toho, že by k výpovědím byli svědkové nějakým způsobem donucováni. Vzhledem k mimořádnému významu svědecké výpovědi, jako základního důkazního prostředku pro rozhodnutí ve věci, musí orgány činné v trestním řízení vždy dbát toho, aby vyslýchaný svědek byl způsobilý vypovídat o tom, co svými smysly vnímal, a tyto skutečnosti aby byl schopen i reprodukovat. Pokud měli vyšetřovatelé takové důvodné pochybnosti ve vztahu k osobám svědků Z., D., D. či K., nelze jejich postupu před provedením výslechu výše jmenovaných nic vytknout.
Z protokolace jejich svědeckých výpovědí nelze žádným způsobem dovodit, že by ke svým výpovědím byli tito svědkové donucováni jakoukoli formou nátlaku.
Jak vyplývá z již citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2001, sp. zn. 4 T 12/2000, soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že u hlavního líčení bylo prokázáno, že stěžovatelé se za svého pobytu na území České republiky živili prodejem drog, heroinu. Stěžovatel ad 1) se tímto způsobem živil již od roku 1997, kdy do České republiky přicestoval údajně jako turista. Svědeckými výpověďmi bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel ad 1) nejprve prodával heroin na Staroměstském náměstí, na Václavském náměstí, v Kaprové ulici ( v roce 1997 a 1998), odkud jej znala řada osob, uživatelů drog, kteří si po jeho přemístění na Prahu 9 - Prosek v průběhu roku 1998, k němu a stěžovateli ad 2), heroin jezdili kupovat i nadále. Totožnost stěžovatele ad 1) byla jednoznačně prokázána výpověďmi svědků, slyšených jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, když jeho záměna za jinou osobu byla svědky vyloučena již z toho důvodu, že řada z nich byla podle svého vlastního tvrzení jeho pravidelnými zákazníky po delší dobu. Výpověďmi svědků byla prokázána i totožnost stěžovatele ad 2).
Oba stěžovatelé jsou ze své trestné činnosti usvědčováni i svědkyní J. G., jak zdůraznil i soud prvního stupně, která ve své výpovědi v přípravném řízení uvedla, že viděla oba stěžovatele nosit do bytu, který společně s dalším odsouzeným všichni užívali, bílý a hnědý heroin, viděla je ho rozdělovat do tzv. psaníček či kapiček z igelitu, když tato svědkyně dále popsala způsob kontaktu zájemců o drogu se stěžovateli. Tato výpověď, byť byla v průběhu řízení svědkyní měněna (v dalším výslechu uvedla, že nešlo o heroin, ale o mouku, cukr a sůl), korespondovala zcela s výpověďmi dalších svědků.
Je pravdou, že výpověď svědka K. je ke skutku pod bodem 2. rozsudku stěžejním důkazem, neboť tento svědek byl přítomen jak nákupu drogy od obou stěžovatelů (byť zpovzdálí), tak i při aplikaci této drogy poškozeným M. Svědecké výpovědi tohoto svědka v přípravném řízení nelze vytknout procesní nedostatky, když byla učiněna za přítomnosti obhájce stěžovatelů a za náležitého předchozího poučení. Soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč neuvěřil výpovědi svědka M., vyslechnutého u opakovaného hlavního líčení a setrval na svém závěru, ohledně skutkových zjištění vyplývajících z výpovědi svědka K. z přípravného řízení. Odvolací soud v případě návrhu stěžovatelů na opětovný výslech svědka K. nechal soudu prvního stupně na zvážení, zda tento úkon opětovně provede, či nikoli.
Stěžovatelé dále namítají, že rekognice provedené podle fotografií v přípravném řízení, neodpovídaly způsobem provedení ustanovení §93 odst. 2 trestního řádu, neboť svědci nebyli před jejím provedením vyslechnuti, ale bylo okamžitě přistoupeno až k druhé fázi tohoto úkonu, tj. k vlastnímu ukázání poznávaných osob.
Účelem rekognice podle ustanovení §93 odst. 2 trestního řádu je zjistit totožnost osoby (nebo věci), která má souvislost s projednávanou trestnou činností, v daném případě totožnost stěžovatelů. Nelze pochybovat o tom, že rekognice je jedním z důkazních prostředků v přípravném řízení, jež mají v nezbytně nutném rozsahu prokázat, zda předmětný skutek spáchal obviněný. Obecně je možné souhlasit se stěžovateli v tom, že formální postup (tj. zachování časové posloupnosti dvou procesních fází) při provádění rekognice v přípravním řízení nebyl vyšetřovateli dodržen. Této skutečnosti si ostatně byl vědom i soud prvního stupně, který se pokusil tento procesní nedostatek napravit při výslechu svědků u hlavního líčení. Pokud stěžovatelé spojují tento procesní nedostatek s tvrzením o porušení svých práv a svobod v předmětném trestním řízení Ústavní soud zdůrazňuje, že tuto námitku měli stěžovatelé prostřednictvím svých obhájců uplatnit především již v průběhu provádění tohoto úkonu, tj. v době, kdy bylo možno dosáhnout postupu v souladu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu, neboť obhájce byl přítomen většině rekognicí v přípravném řízení (např. při výslechu svědků K., K., M., Š., V.). Předmětná námitka nebyla vznesena při prostudování spisů při skončení vyšetřování ( §166 trestního řádu), nebyl v tomto směru ani podán návrh na přezkoumání postupu vyšetřovatele dle §167 trestního řádu.
Ve vztahu k námitce stěžovatelů o porušení jejích základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít vadně provedenou rekognicí v přípravném řízení Ústavní soud vycházel z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v závěru, že "má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva a svobody nebo je alespoň ohrožovat" (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.11.2002, sp. zn. IV. ÚS 707/2000). Je nepochybné, že k takovému ohrožení základních práv a svobod stěžovatelů v daném případě nedošlo.
Skutečnost, že žalované skutky spáchali stěžovatelé je, jak konstatují soudy obou stupňů, prokazována jinými dostupnými důkazy, zejména výslechy svědků, takže v tomto směru byla obhajoba stěžovatelů dostatečným způsobem vyvrácena.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení, které jim předcházelo, nerespektuje zásady trestního řízení, uvedené v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 trestního řádu, neboť oba soudy postupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jejich nezávislosti.
Pokud soud ve svém rozhodnutí uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není již v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil.
O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením §125 trestního řádu soud prvního stupně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů; zabýval se námitkami uplatněnými stěžovateli v rámci obhajoby.
Odvolací soud konstatoval že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil, ztotožnil se i s právní kvalifikací jednání stěžovatelů zvolenou soudem prvního stupně. V pravomocně skončeném řízení byly provedeny téměř všechny důkazy (mimo opakovaný výslech svědka K.), které obhajoba požadovala, když se všemi provedenými důkazy se soud prvního stupně, vázán pokyny odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 22.2.2001, sp. zn. 2 To 4/01, řádným a odpovídajícím způsobem v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.
Oba obecné soudy dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Ústavní soud neshledal v postupu těchto soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti. Lze tedy říci, že v posuzované trestní věci byly splněny požadavky na spravedlivý proces, když skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v odůvodnění napadených rozhodnutích přiléhavě odůvodněny.
Závěrem Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, tj. posouzení, zda napadenými rozhodnutími a řízením jim předcházejícím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Porušení čl. 90 a čl. 95, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatelé dovolávají však prokázáno nebylo.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 3. června 2003