ECLI:CZ:US:2003:2.US.10.2000
sp. zn. II. ÚS 10/2000
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 13. května 2003 sp. zn. II. ÚS 10/2000 ve věci ústavní stížnosti L. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 29. 9. 1999 sp. zn. 13 Co 717/98 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze 6. 3. 1998 sp. zn. 22 C 59/96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání ideální poloviny nemovitostí se součástmi a příslušenstvím.
Výrok
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudků Okresního soudu v Karviné ze 6. 3. 1998 č. j. 22 C 59/96-201 a Krajského soudu v Ostravě z 29. 9. 1999 sp. zn. 13 Co 717/98, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na vydání ideální poloviny domu č. p. 772 a pozemků parc. č. 245 a 246, se součástmi a příslušenstvím v kat. úz. N. B., neboť obecné soudy neshledaly důvodným jeho restituční nárok. Stěžovatel namítá, že oba soudy hrubým způsobem porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž tvrdí, že soudy jednaly v rozporu se zákonem (§153, §132, §157 odst. 2 občanského soudního řádu), že svá tvrzení vedly tak, že nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§18 občanského soudního řádu, čl. 37 odst. 3 Listiny) a že povahou a intenzitou vad, které jim vytýká, porušily jeho ústavně zaručená základní práva. Přípisem ze dne 7. 6. 2000 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu další podání s přílohou sepsanou dne 10. 6. 2000, v němž stručně popsal průběh vyřizování restitučního sporu a opětovně tvrdil porušení tehdejších předpisů, např. tím, že dům nebyl nabídnut ke koupi jeho rodičům, byl porušen předpis o velikosti domu, cena byla stanovena na základě výjimky Ministerstva financí a schválením žádosti o koupi spoluvlastnického podílu tehdejší radou MNV den před jejím podáním.
Krajský soud v Ostravě má za to, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do stěžovatelových práv zajištěných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") či Listinou, zdůraznil svoje konstatování, že zjištění soudu prvního stupně má oporu v provedeném dokazování, a rovněž v právním posouzení věci tímto soudem neshledal pochybení; za správný považuje názor vyslovený v rozsudku soudu prvního stupně, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že žalovaní, tj. vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, jsou povinnými osobami, když ho tíží jak objektivní, tak subjektivní důkazní břemeno. Dále soud uvedl, že protiprávní zvýhodnění podílového spoluvlastníka při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitosti je nutno považovat za prakticky pojmově vyloučené vzhledem k jeho privilegovanému postavení vyplývajícímu z obecného právního předpisu. Přesto se soud zabýval i dalšími aspekty prodeje z hlediska tehdy platných předpisů o hospodaření s majetkem státu, otázkou cenového zvýhodnění se podle jeho názoru dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. K vlastnímu petitu ústavní stížnosti neformuloval Krajský soud v Ostravě žádné stanovisko.
Vedlejší účastníci společně namítají, že spoluvlastnický podíl byl prodán tomu, kdo byl druhým spoluvlastníkem a uživatelem nemovitosti se souhlasem a s vědomím ostatních uživatelů. Prodej byl uskutečněn v souladu s cenovými předpisy, státní orgány postupovaly racionálně, logicky a věcně, bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy. Stěžovatelovo tvrzení, že bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu, považují za absurdní, protože stěžovatel se domáhal svého údajného práva u nezávislých soudů, účastnil se jednání, měl právo se k věci vyjadřovat. Stejně tak považují za nepravdivé jeho tvrzení, že nebylo rozhodováno na základě zjištěného skutkového stavu či že soud neprovedl všechny rozhodné důkazy, neboť soudy obou stupňů se případem pečlivě zabývaly a provedly všechny důkazy, které stěžovatel navrhl. Vedlejší účastníci považují ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto navrhli její odmítnutí.
Stěžovatel zaujal prostřednictvím právního zástupce stanovisko (přípisem z 15. 6. 2000) k vyjádření vedlejších účastníků, v němž formuloval domněnku, že předkupní právo bylo zakotveno až od 1. 1. 1992 v občanském zákoníku upravujícím režim předkupního práva při vypořádání podílového spoluvlastnictví, že s majetkem mělo být nakládáno podle vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, a vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, opětovně poukázal na svědecké výpovědi a vyslovil názor, že na jeho případ je nutno aplikovat §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost přípustnou. Posléze byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, zejména z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, původní sp. zn. 22 C 57/92, posléze sp. zn. 22 C 59/96, Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti: Stěžovatel společně s manželkou (od její smrti 19. 1. 1995 vystupoval v řízení samostatně) podal 25. 3. 1992 u Okresního soudu v Karviné žalobu (k výzvě soudu posléze a opakovaně upravenou), kterou se domáhal uzavření dohody o vydání 1/2 nemovitostí zapsaných na LV č. 29 pro kat. úz. N. B., a to domu č. p. 772 spolu s parcelami č. 245 a 246. V žalobě uvedl, že dům byl původně ve vlastnictví jeho rodičů a společně s bratrem (a svými manželkami) v roce 1967 koupili každý ideální polovinu. Po bratrově smrti zdědila ideální polovinu jeho manželka G. N. a dcera P. N. (ze spisu bývalého Státního notářství v Karviné sp. zn. D 876/74 však bylo zjištěno, že P. N. se dědičkou těchto nemovitostí nestala, ideální polovinu nabyla až na základě darovací smlouvy z 24. 2. 1984 - viz spis bývalého Státního notářství v Karviné sp. zn. R I 259/84). G. N. později uzavřela manželství s Ing. J. M. Stěžovatel se v roce 1982 rozhodl pro politickou emigraci do zahraničí, byl odsouzen a následovalo propadnutí majetku ve prospěch státu. Manželé M. odkoupili jeho polovinu domu, údajně za 16 889 Kč, a po r. 1989 dům převedli na svou dceru a jejího manžela - manžele C. Okresní soud v Karviné rozsudkem z 28. 9. 1992 č. j. 22 C 57/92-31 návrh zamítl, protože kromě jiného neshledal naplnění jedné z tehdejších podmínek pro vydání věci, a to trvalý pobyt oprávněných osob na území České a Slovenské Federativní Republiky, a žalované osoby nepovažoval za osoby splňující znaky osob povinných. Navrhovatelé podali proti rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze 13. 7. 1993 č. j. 13 Co 743/92-69 tak, že napadený rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu byl nálezem Ústavního soudu z 2. 2. 1995 sp. zn. I. ÚS 117/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 25 a násl.) zrušen, a to pro rozpor s čl. 11 větami první a druhou a s čl. 36 Listiny, jakož i pro rozpor s čl. 90 Ústavy. Podle odůvodnění nálezu došlo k zásahu do ústavně chráněných práv tím, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní názor na postavení navrhovatelů jako vlastníků předmětných nemovitostí a že svým rozhodnutím je zbavil vlastnictví, ať již z důvodu nesprávného právního názoru na ztrátu rozhodujícího důkazu, nebo z jiných důvodů, které v odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl. Senát Ústavního soudu tehdy vycházel z konstrukce, že zrušením trestního rozsudku v rámci soudní rehabilitace došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na tomto obnovení vlastnictví nic nezměnil, pouze stanovil postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat vydání svého majetku po osobě povinné. Krajský soud v Ostravě usnesením ze 7. 2. 1996 č. j. 13 Co 167/95-100 původní rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil a zavázal ho provést dokazování ohledně tvrzení navrhovatelů o rozporu nabytí věcí s tehdy platnými předpisy a o protiprávním zvýhodnění nabyvatelů - právních předchůdců odpůrců. Soud prvního stupně posléze provedl obsáhlé dokazování svědky i listinnými důkazy a rozsudkem ze 6. 3. 1998 č. j. 22 C 59/96-201 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku se soud podrobně vypořádal s tvrzeními navrhovatele, jakož i s důkazy, které byly v řízení provedeny. Především poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu z 11. 3. 1997 sp. zn. Pl. ÚS - st. 4/97 o důsledcích zrušení výroku o propadnutí majetku rehabilitačním rozhodnutím, čímž byly vytvořeny předpoklady pro posouzení stěžovatelova restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Na základě skutečností zjištěných o průběhu převodu spoluvlastnického podílu ze státního vlastnictví do vlastnictví právních předchůdců odpůrců dospěl soud k právnímu závěru, že žalobce neprokázal naplnění podmínek, které k vydání spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem vyžaduje skutková podstata ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Přitom se soud vypořádal s námitkami žalobce ohledně údajné rychlosti převodu spoluvlastnického podílu do vlastnictví právních předchůdců žalovaných, s tvrzením o protiprávním zvýhodnění nabyvatelů, s aplikací předpisů o správě národního majetku, jakož i předpisů souvisejících včetně cenových. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, jehož důvody byly založeny na nesprávném posouzení zjištěných skutečností, konkrétně na nesprávném posouzení rozporu s tehdy platnými předpisy a protiprávním zvýhodněním právních předchůdců odpůrců. Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl (poté, co Vrchní soud v Olomouci posoudil návrh na přikázání věci Krajskému soudu v Brně) rozsudkem z 29. 9. 1999 č. j. 13 Co 717/98-246 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Především konstatoval, že zjištění soudu prvního stupně má oporu v provedeném dokazování a že neshledal pochybení v právním posouzení věci. Za správný proto považuje závěr okresního soudu o tom, že se nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.
Ústřední bod stěžovatelových námitek tvoří předsvědčení, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu Ústavní soud dodává, že namítané porušení neshledal. Podle jeho konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces podle citovaného ustanovení Listiny porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, oba soudy rozhodující o jeho restitučním nároku se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení; nelze jim proto vytýkat, že důkazní řízení bylo neúplné nebo že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Nedošlo proto ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obě strany restitučního sporu měly vytvořen, ve shodě se zásadou rovnosti, stejný prostor pro uplatňování svých hmotných i procesních práv a právem chráněných zájmů. Pokud stěžovatel poukazuje na délku vyřizování restitučního nároku (v podání ze 7. 6. 2000), Ústavní soud konstatuje, že na délce trvání sporu se podílí svým vlastním chováním, neboť v jeho průběhu několikrát měnil právního zástupce a opakovaně žádal o odročení jednání či o prodloužení lhůty k provedení procesního úkonu s ohledem na svoji nepřítomnost v České republice. Proto nelze přijmout jeho odkaz na porušení §6 občanského soudního řádu (v podání jeho právního zástupce z 15. 6. 2000) ani nelze aplikovat §75 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., protože nenastaly podmínky předvídané tímto ustanovením a zákonné požadavky pro podání ústavní stížnosti včetně lhůty byly splněny.
Ústavní soud znovu připomíná, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92 (jehož se stěžovatel dovolává), v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 - Sbírka usnesení a nálezů, nález č. 16). Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Tento přístup respektoval zákonodárce v průběhu přijímání restitučních předpisů a projevil se, kromě jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát; jiné osoby (zejména osoby fyzické) jen za přesně stanovených podmínek. Podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, když tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele (uvedené ustanovení se uplatní také ve smyslu §20 odst 1 zákona č. 87/1991 Sb. pro oblast trestněprávních vztahů). Pro případ, že náprava majetkové křivdy není možná obnovením původního stavu (tzv. restitutio in integrum), odčiňuje vzniklou křivdu stát náhradním způsobem - v relutární podobě. Není pochyb o tom, že stěžovateli byla po jeho emigraci křivda způsobena. Jestliže však soudy neshledaly existenci zákonných podmínek pro navrácení odňatého majetku, je zde možnost poskytnutí náhrady v souladu s §13 zákona č. 87/1991 Sb. (viz §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Pokud se stěžovatel dovolává konstrukce vyjádřené v nálezu z 2. 2. 1995 sp. zn. I. ÚS 117/93, poukazuje Ústavní soud na stanovisko svého pléna z 11. 3. 1997 sp. zn. Pl. ÚS - st. 4/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 308 a násl.), k němuž bylo již přihlédnuto v řízení před soudem prvního stupně. Přitom je zavádějící stěžovatelovo tvrzení v přípisu z 10. 6. 2000, v němž popisuje sled jednání o vyřizování restitučního nároku, že v odůvodnění zamítavého rozsudku je na str. 5 uvedeno že "nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1995 nelze akceptovat.". Na tomto místě soud cituje z procesního úkonu žalovaných, sám se s nálezem a výše citovaným stanoviskem vypořádává na str. 19.
Na základě uvedených skutečností, když nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost zamítl.