ECLI:CZ:US:2003:2.US.116.02
sp. zn. II. ÚS 116/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. O. T. a Mgr. I. T., zastoupených JUDr. L. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2001, č.j. 20 Cdo 1185/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, sp. zn. 29 Co 42/2001, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. 13 E 2663/2000, spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2001 (20 Cdo 1185/2001-45), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001 (29 Co 42/2001-22) a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. listopadu 2000 (13 E 2663/2000), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 1 Ústavy ČR i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále z čl. 95 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 3 Listiny.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejich stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně nařídily (vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 1999, sp. zn. 9C 67/99-50) výkon rozhodnutí vyklizením stěžovatelů z bytu specifikovaným ve výroku rozhodnutí a provedení výkonu přestěhováním do náhradního bytu, aniž by zajištěný náhradní byt splňoval podmínky stanovené ust. §712 dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění. Obecné soudy při rozhodování nevzaly v úvahu, že podlahová plocha náhradního bytu je cca o třetinu menší než byt vyklizovaný. Stěžovatelé dále tvrdili, že rozhodnutí nevycházelo z řádně zjištěných důkazů a trpí i formálními vadami (nájemní smlouva nebyla předložena, žalobci neprokázali zajištění bytové náhrady, v napadených rozhodnutích není uvedena lhůta, obecný soud odkazuje na nepřípadné soudní rozhodnutí atd.).
Stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhli zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny. V dovolacím řízení bylo postupováno dle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen o.s.ř.) podle části dvanácté, přechodná a závěrečná rozhodnutí, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl dle §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (nesprávně uvedeno ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. po novele z. č. 30/2000 Sb., dle obsahu dovolání stěžovatelé zřejmě poukazovali na §239 odst. 1 o.s.ř. ), neboť jde o otázku zásadního právního významu, která je dovolacím soudem řešena rozdílně "co lze považovat za přiměřený náhradní byt". Aplikace §239 o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že obecný soud přípustnost dovolání ve výroku usnesení nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.) a dovolatel vůbec procesní návrh nevznesl (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti usnesení je obecně přípustné dovolání podle 237 odst. 1, §239 a §238a o.s.ř.
Dále Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení, neboť omezení uvedené v ust. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. zde neplatí. Jelikož ani tyto vady nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani stěžovateli namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením odmítl.
S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelů (§169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nic vytknout.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí druhého stupně (k tomu srov. např. nález III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, a další). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelů, aby ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě již proti rozsudku obecného odvolacího soudu. Pokud rozsudek odvolacího soudu (29 Co 42/2001-22) byl stěžovatelům doručen dne 2. května 2001 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne 18. února 2002, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zákona).
Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], odmítl, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody; aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázaných plných mocích jejich zástupce (§31 odst.1 zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu