ECLI:CZ:US:2003:2.US.119.02
sp. zn. II. ÚS 119/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele N. X. Q., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 38 Ca 546/2000, mimo ústní jednání dne 10. června 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. února 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 21. února 2002. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001 (38 Ca 546/2000-18), kterým bylo zastaveno řízení proti Policejnímu prezídiu ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí oddělení cizinecké policie odboru cizinecké a pohraniční policie Správy Severočeského kraje Policie ČR ze dne 31. května 2000 č.j. PSV- 40/CJNX-01-2000, kterým byla podle ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., v platném znění, zrušena platnost víza k pobytu nad 90 dnů.
Navrhovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně a je v rozporu s ustanovením §250b odst. 1 občanského soudního řádu, který stanovuje dvouměsíční lhůtu k přezkoumání správního rozhodnutí a zákon č. 326/1999 Sb., ve znění zákona č. 140/2001 Sb., nemůže tuto lhůtu zkracovat. Dále tvrdil další vady v řízení, a to právně neúčinné doručení rozhodnutí, které převzal advokát, aniž by byl navrhovatelem k tomu zmocněn. Rozhodnutí obecného soudu porušuje jeho ústavně zaručená práva, zejména na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aniž by je blíže odůvodnil, na základě těchto tvrzení navrhovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákona")]. Pokud tak včas neučinila, nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a proto je její stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona. Z toho důvodu Ústavní soud podání navrhovatele odmítl, když neshledal důvody pro postup dle ustanovení §75 odst. 2 lit. a) zákona.
Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení obecného soudu, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, jímž mu byla (§34 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., v platném znění) zrušena platnost víza k pobytu nad 90 dnů. V době vydání napadeného rozhodnutí byl navrhovatel zastoupen na základě plné moci ze dne 10. května 2000 advokátem JUDr. R. E. a tomuto zástupci bylo také rozhodnutí doručeno do vlastních rukou dne 17. října 2000 (v souladu s ust. §25 odst. 3 správního řádu). Od tohoto dne začala běžet lhůta třiceti dnů pro podání žaloby dle §172 odst., 1 zákona č. 326/1999 Sb., v platném znění, neboť rozhodnutí napadené ústavní stížností je rozhodnutí dle citovaného zákona. Navrhovatel podal žalobu až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty pro její podání, tedy opožděně; zmeškání této lhůty nelze prominout.
S námitkami navrhovatele, shodnými s obsahem ústavní stížnosti, se obecný soud zcela vypořádal (ve shodě s ustanovením §157 o.s.ř.), a proto dále odkazujeme na odůvodnění napadeného rozhodnutí; Ústavní soud obdobně jako obecný soud neshledal z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) vady v aplikaci hmotného či procesního práva.
Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných posoudil Ústavní soud navrhovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě stížnost), navrhovatel sám svým jednáním způsobil, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno orgánem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona).
Protože ve věci ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který poukazoval navrhovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, když zjevnost její nepřípustnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vést navrhovatele k odstranění vad (§30 odst. 1 zákona) v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. června 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj