ECLI:CZ:US:2003:2.US.12.02
sp. zn. II. ÚS 12/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky D. G., zastoupené advokátkou JUDr. I. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 58 Co 342/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 4. 2001, čj. 8 C 4/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 4/2000, z něhož zjistil následující:
Žalobou na vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), ze dne 10. 9. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil žalované Městské části Praha 6 (nyní vedlejší účastník) povinnost uzavřít s ní dohodu ve znění uvedeném v petitu návrhu.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 4. 2001, čj. 8 C 4/2000-26, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí byla stěžovatelka trestním rozsudkem, sp. zn. 1 T 167/77, odsouzena mimo jiné k trestu propadnutí majetku, na jehož základě jí byly odňaty následující nemovitosti: id. 1/4 domu čp. 503 na parcele č. 1273, zastavěná plocha, a id. 1/4 parcely č. 1273, zastavěná plocha parcely č. 1274, zahrada, v B., zapsané na LV č. 683 pro katastrální území B., u Katastrálního úřadu Praha - město (dále jen "předmětné nemovitosti"). V současné době je držitelem předmětných nemovitostí vedlejší účastník. Stěžovatelka o jejich vydání opakovaně žádala výzvami ze dne 28. 10. 1990, ze dne 2. 7. 1994 a ze dne 13. 3. 1996. Dne 21. 2. 1992 pozbyla stěžovatelka propuštěním ze státního svazku státní občanství ČR (ČSFR). Žalobu podala Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 4. 10. 2000. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. Ke dni jeho účinnosti (1. 4. 1991) sice splňovala podmínku státního občanství, překážkou pro vrácení nemovitostí však byla skutečnost, že neměla trvalý pobyt na území republiky. Tato podmínka byla ke dni 1. 11. 1994 zrušena nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. V dané době ovšem stěžovatelka již nesplňovala podmínku státního občanství (§3 odst. 1 zák. č. 87/1993 Sb.). Soud proto její žalobu zamítl. Dodal, že by tak musel učinit i v případě, že by osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb. byla. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka opírala své restituční nároky o nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., počala jí běžet roční lhůta k jejich uplatnění u soudu (§5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.) ode dne účinnosti tohoto nálezu, tedy ode dne 1. 11. 1994. Uvedenou lhůtu je nutno považovat za prekluzivní. Nárok stěžovatelky tak v propadné lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. zanikl, neboť jej stěžovatelka uplatnila u soudu až dne 4. 10. 2000.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2001, čj. 58 Co 342/2001-37, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí předně konstatoval, že stěžovatelka ve svém odvolání uplatnila jako odvolací důvod §205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), tedy, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Správnost právního posouzení je odvolacím důvodem jen tehdy, byla-li rozhodující i pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka tyto skutečnosti ve svém odvolání netvrdila a nesprávnost právního posouzení nijak blíže nerozváděla. Proti zjištěnému skutkovému stavu nebrojila. Odvolací soud dospěl k závěru, že lze vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěl soud I. stupně a jež jsou v souladu s právními závěry, které soud I. stupně vyvodil. Soud I. stupně na projednávanou věc správně aplikoval zák. č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem č. 164/1994 Sb. S ohledem na ustanovení §3 odst. 1 uvedeného zákona správně posoudil otázku oprávněnosti nároku stěžovatelky. Stěžovatelka nesplňuje podmínky pro vydání předmětných nemovitostí, neboť nebyla státním občanem ČR (ČSFR) ke dni 1. 10. 1991 a současně i státním občanem ČR ke dni 1. 11. 1994, což by dle ustálené judikatury splňovat jako osoba uplatňující restituční nárok musela. Stěžovatelka byla ke dni 21. 2. 1992 propuštěna ze státního svazku ČR (ČSFR). Odvolací soud nepovažuje za rozhodné, že tak učinila z pracovních důvodů, neboť tak učinila svobodně, po změně politických poměrů v České republice. Se závěry soudu prvního stupně se tedy ztotožnil a uvedl, že s ním sdílí i právní názor, pokud jde o prekluzi uplatněného nároku. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svém odvolání blíže nerozvedla, v čem spatřuje rozpor zákona č. 87/1991 Sb. s Ústavou a s dobrými mravy ve vztahu k rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud se z tohoto pohledu odvoláním nezabýval.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Soud nepřihlédl podle jejího názoru ke skutečnostem ohledně jejího státního občanství a možnosti uplatnit restituční nárok, které uváděla. Stěžovatelka před soudem uvedla, že ve lhůtě stanovené zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podala výzvu k vydání předmětných nemovitostí. V dané době splňovala podmínku státního občanství, ale neměla na území ČSFR trvalý pobyt. Vzhledem k tomu, že podmínka trvalého pobytu byla nálezem Ústavního soudu zrušena, nebylo návrhu stěžovatelky vyhověno v důsledku protiústavnosti zákona č. 87/1991 Sb. Je právně nerozhodné, že ke dni 21. 2. 1992 byla propuštěna ze státního svazku ČR (ČSFR). Učinila tak v době, kdy byla srozuměna s tím, že jejímu restitučnímu návrhu nelze vyhovět, neboť nemá trvalý pobyt na území ČSFR. Skutečnost, že později byla tato podmínka Ústavním soudem posouzena jako protiústavní, znamená, že protiústavnost byla důvodem upření práva. Stěžovatelka svůj nárok uplatnila u soudu bez prodlení po návratu z diplomatických služeb do místa svého trvalého pobytu v SRN a zjistila, že její nárok na vydání nemovitostí "původně měl být po právu, nezaniklo její právo prekluzí". Odvolací soud tím, že potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a nepřipustil dovolání, porušil ústavně garantovaná práva stěžovatelky.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Městskou část Praha 6, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření konstatoval, že setrvává na svých závěrech rozvedených ve svém rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud zcela zamítl.
Městský soud v Praze také ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Má za to, že jimi nebo postupem soudů v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Řízení proběhlo se souhlasem (bez námitek) účastníků v intencích novelizovaného zák. č. 99/1963 Sb., o.s.ř. Oba účastníci byli zastoupeni advokáty. Odvolací soud v řízení postupoval podle novely o.s.ř. - zákona č. 30/2000 Sb. Mimo jiné poučil účastníky o nepřípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí. Výhrada stěžovatelky je v tomto směru nepřípadná. Ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. na posuzovanou věc nedopadalo. Odvolací soud nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, a navrhuje proto její odmítnutí.
Městská část Praha 6 se k ústavní stížnosti, ač doloženě vyzvána, nevyjádřila.
Stěžovatelka následně svou ústavní stížnost doplnila listinami - osvědčením o státním občanství svých dcer a jejich rodnými listy i kopií svého cestovního pasu. Uvádí, že jimi dokládá, že v době změn podmínek zák. č. 97/1991 Sb. (správně zjevně 87/1991 Sb.) byla v diplomatických službách SRN a, ačkoli byla nucena vzdát se českého občanství, ponechala je svým dcerám. Navrácené nemovitosti by tak zůstaly ve vlastnictví českých občanů.
Přípis stěžovatelky i s kopií doplněných listin zaslal Ústavní soud na vědomí shora uvedeným účastníkům a vedlejšímu účastníkovi. Žádný z nich se k nim dále nevyjádřil.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především předesílá, že stěžovatelka v zásadě pouze polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů obou stupňů, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesla již v odvolání a žalobě. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud v projednávané věci posoudil v ústavní rovině primárně závěr obecných soudů, dle něhož stěžovatelka uplatnila svůj nárok po lhůtě k tomu určené, čímž její právo zaniklo. V daném ohledu odkazuje na svůj nález publikovaný pod č. 164/1994 Sb., jímž byla podmínka trvalého pobytu ke dni 1. 11. 1994 v zákoně č. 87/1991 Sb. zrušena. Uvedeným nálezem byla dále zrušena v ustanoveních §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která se týkala výzvy osoby oprávněné vůči osobě povinné k vydání věci a uplatnění nároku u soudu (včetně lhůt k tomu vymezených), slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Ústavní soud sice považoval lhůty uvedené v §5 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. za poněkud krátké, současně však konstatoval, že začínají běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tento svůj závěr považoval za nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí ustanovení §3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nebyla garantována. Měla tím být dostatečně respektována rovná práva všech občanů, tedy i občanů trvale žijících v cizině, o nichž Ústavní soud předpokládal, že v době vydání nálezu o svých právech ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, byli dostatečně informováni a mohli je reálně a včas uplatnit. Ústavní soud tak dal zákonodárci za pravdu, a to s ohledem na princip právní jistoty, jenž je imanentní pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy), i na princip rovných práv, že je třeba časově vymezit a omezit uplatnitelnost restitučního nároku u soudu, jakkoli vyjádřil určitou nespokojenost s konkrétní délkou zákonné lhůty k uplatnění takového nároku.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle odst. 2 citovaného zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku. Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS st. 7/98 k povaze uvedené lhůty konstatoval, že, uplatní-li oprávněná osoba svůj nárok u soudu po uplynutí lhůty 1 roku, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Jedná se tak o lhůtu propadnou.
Ústavní soud se v projednávané věci domnívá, že bylo věcí stěžovatelky, aby - v souladu se zásadou vigilantibus iura - svůj nárok uplatnila řádně a včas, což mohla učinit, ale neučinila. Ústavní soud tedy s poukazem na svůj výše citovaný nález i uvedené stanovisko neshledal, že by uvedený závěr obecných soudů byl výsledkem extrémní interpretace či aplikace zákona, jež by jakkoli vybočovaly z mezí ústavnosti.
Ve vztahu k uvedenému závěru se úkol přezkoumat tvrzení, že stěžovatelka je osobou oprávněnou, jeví problémem sekundárním. Stěžovatelka neuplatnila svůj nárok ve lhůtě k tomu určené a její případný nárok na vydání nemovitostí zanikl. Prekluzivní lhůty stanovené v zákoně nelze obejít ani cestou ústavní stížnosti. I pokud by snad Ústavní soud nyní hypoteticky shledal, že závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka není oprávněnou osobou, nebyl učiněn ústavně konformním způsobem, nemohl by její nárok potvrdit právě proto, že jej uplatnila opožděně. Neshledal proto důvod se tímto tvrzením stěžovatelky podrobněji zabývat.
Nelze přisvědčit ani (blíže neodůvodněné) námitce stěžovatelky, že k porušení jejích ústavně garantovaných práv mělo dojít tím, že odvolací soud nepřipustil v její věci dovolání. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud postupoval podle o.s.ř. ve znění po jeho novele zákonem č. 30/2000 Sb. Ustanovení §239 o.s.ř. ve znění před touto novelou umožňovalo, aby odvolací soud sám ve výroku svého rozhodnutí v případech, kdy šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Uvedenou možnost však o.s.ř. v jeho znění po novele zák. č 30/2000 Sb. nepřipouští. V projednávané věci proto odvolací soud o přípustnosti dovolání ani nerozhodoval, pouze v poučení o opravných prostředcích uvedl, že dovolání není přípustné. Tvrzení stěžovatelky, že k porušení jejích práv došlo tím, že odvolací soud dovolání nepřipustil, je tedy nedůvodné, neboť odvolací soud jej ani "připustit" nemohl.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu