ECLI:CZ:US:2003:2.US.12.03
sp. zn. II. ÚS 12/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K. V., zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2002, č.j. 30 Cdon 1085/2002-123, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, č.j. 30 Cdon 1085/2002-123, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002, č. j. 19 Co 432/2002-106. Důvodem odmítnutí dovolání byla jeho nepřípustnost podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, avšak z jiného právního důvodu, přičemž řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud došel k závěru, že není patrno, že by se odvolací soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a stěžovatelka sama neuvedla nic, co by její výtku odůvodňovalo. Tím podle jejího názoru porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost byla podána včas prostřednictvím právního zástupce na základě zvláštní plné moci a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. V předmětné věci je ovšem rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo stěžovatelce umožněno, aby se mohla stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny upřena možnost domáhat se přezkumu zákonnosti orgánu veřejné správy u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ani netvrdí.
Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu by bylo správné jen za předpokladu, že jde o věc, která nemá po právní stránce zásadní význam. Pokud Nejvyšší soud dovolání v takové otázce odmítl, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a jeho přípustnost. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o přípustnosti dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jednou z podmínek meritorního projednání takového dovolání je závěr Nejvyššího soudu, že jde o věc po právní stránce zásadního významu. Závěr Nejvyššímu soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem jeho svévole a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. náležitě zdůvodnil (výjimečnost takového zásahu, posouzení závažnosti právní otázky, aplikace nesprávného předpisu nebo neodpovídající výklad správného předpisu), přičemž výslovně přihlížel i k judikatuře Ústavního soudu v těchto otázkách. Stěžovatelka nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu