ECLI:CZ:US:2003:2.US.128.03
sp. zn. II. ÚS 128/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K. Z., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, č.j. 26 Cdo 54/2003-77, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.ledna 2003, č.j. 26 Cdo 55/2003-75, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.května 2002, č.j. 23 Co 163/2002-36 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.května 2002, č.j. 23 Co 164/2002-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 3.3.2003 podání, které vykazovalo vady ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), proto zaslal soudce zpravodaj stěžovateli výzvu k odstranění vad tohoto podání podle připojeného písemného poučení.
Dne 9.4.2003 obdržel Ústavní soud návrh, označený jako "ústavní stížnost- doplnění", spolu s připojenou plnou mocí právní zástupkyně stěžovatele, datovanou dne 4.4.2003. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být stěžovatel zastoupen advokátem již od počátku řízení, tj. od okamžiku podání ústavní stížnosti, neboť je důležité, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy, ale zejména nekvalifikovaným postupem účastníků v řízení.
Za této procesní situace vycházel proto Ústavní soud z ústavní stížnosti, doručené dne 9.4.2003.
Obsahem předmětné ústavní stížnosti ve smyslu shora uvedeného je tvrzení stěžovatele, že všemi, v záhlaví usnesení označenými rozhodnutími obecných soudů, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, jemuž odpovídá i právo na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, pokud tyto dospěly k závěru, že stěžovatel obdržel platební rozkazy, proti kterým podal odpor až po skončení lhůty k podání odporu. Důvodem jeho nesouhlasu je skutečnost, že obecné soudy při svém hodnocení údajně nevzaly v úvahu, že stěžovatel není zvyklý se pohybovat v právním prostředí soudů, listinám od soudů nerozumí a musí si je nechat vysvětlit, a je tedy stručně řečeno osobou práva neznalou.
Z připojených listinných dokladů, zejména z napadených usnesení odvolacího soudu se zjišťuje, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě vyhověl dvěma návrhům žalobce, Okresního s. b. d. H. B. a uložil stěžovateli (dříve žalovanému) povinnost zaplatit žalobci v prvním případě částku 20.201,-Kč a náklady řízení ve výši 8.590,-Kč, a ve druhém případě částku 18.024,-Kč a náklady řízení ve výši 8.080,-Kč nebo ve lhůtě do patnácti dnů počítané ode dne doručení podat proti těmto platebním rozkazům odpor.
Stěžovatel podal proti oběma platebním rozkazům Okresního soudu v Havlíčkově Brodě odpor, které však tento soud odmítl jako opožděně podané z toho důvodu, že neuvěřil tvrzením stěžovatele, že v zásilkách, které stěžovatel převzal dne 18.12.2001, chyběly právě jen předmětné platební rozkazy.
V případech sporného doručení platebních rozkazů provedl okresní soud dokazování, když zejména z výpovědí vyšší soudní úřednice a soudní zapisovatelky tohoto soudu, provedených za účasti stěžovatele zjistil, že předmětné platební rozkazy stěžovatel obdržel v obálkách s modrým pruhem, určené do vlastních rukou. Na těchto obálkách byl jako doručovaný obsah zásilky vyznačen platební rozkaz, usnesení, návrh a složenka. V daném případě byly platební rozkazy vyhotoveny vždy po třech exemplářích v každém spise a podle připojených referátů byly také rozeslány. Okresní soud z obsahu předmětných spisů dále zjistil, že ve spisech nebyly založeny přebytečné stejnopisy platebních rozkazů, které by odůvodňovaly tvrzení stěžovatele, že mu v doručených zásilkách platební rozkazy nebyly odeslány. Takovou možnost vyloučily i obě vyslechnuté pracovnice okresního soudu s tím, že jejich postup v daném případě byl zcela standardní. Zapisovatelka ve své výpovědi odkázala na obsahy referátů, které realizovala i na jejich kontrolu, kterou v daných případech provedla ručním odškrtáváním obsahu odesílaných zásilek.
Okresní soud ve svém posouzení přihlédl i k písemnému vyjádření stěžovatele, které hodnotil jako značně rozporuplné. Stěžovatel nejprve tvrdil, že kontrolu zásilek vyzvednutých na poště provedl až po dvou dnech po jejich obdržení a teprve poté ve věci začal jednat. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je vyloučeno, aby stěžovatel neobdržel předmětné platební rozkazy v doručených zásilkách, které osobně převzal na poště dne 18.12.2001, a pokud proti nim podal odpory až dne 8.1.2002, jsou tyto odpory podané opožděně a z tohoto důvodu je správně odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, která byla usneseními dovolacího soudu odmítnuta podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu, z toho důvodu, že dovolání směřovala proti rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím zcela chybí jakákoli ústavněprávní argumentace, když stěžovatel zcela pomíjí i skutečnost, že jednou ústavní stížností lze napadat pouze jedno ( konečné) rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnosti pouze obecným tvrzením, že "obecné soudy nedostatečně posoudily všechny skutkové okolnosti, a proto z nich vyvodily i nesprávné právní závěry...". Za situace, kdy podstatou ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyvozenými právními závěry, aniž stěžovatel tento svůj nesouhlas konkrétně odůvodňuje, nelze než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v obou pravomocně skončených řízeních v mezích čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy, proto jejich rozhodnutím nelze z pohledu ústavně garantovaných práv ničeho vytknout.
Dokazováním, provedeným před soudem prvního stupně byla tvrzení stěžovatele, že v obou doporučených zásilkách, které osobně převzal na poště a jejich převzetí potvrdil dne 18.12.2001, chyběly právě předmětné platební rozkazy, dostatečným způsobem vyvrácena. V odůvodnění svých rozhodnutí se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval veškerými skutečnostmi, které s projednávaným případem měly či mohly mít souvislost.
Odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že prakticky nelze jiným způsobem vyvrátit tvrzení účastníka, že zásilky, které obdržel od soudu neobsahovaly písemnosti avizované na doručenkách než prokázat, že byly splněny jak obecně závazné, tak interní předpisy stanovené pro postup soudu při doručování písemností účastníkům řízení. V řízeních bylo prokázáno výslechem pracovnic soudu, předmětnými spisy i vyjádřeními stěžovatele, že v tomto směru byly dodrženy příslušné ustanovení obecně závazných právních předpisů a interních předpisů.. Námitky stěžovatele tak byly v plném rozsahu vyvráceny.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 3. června 2003