ECLI:CZ:US:2003:2.US.137.03
sp. zn. II. ÚS 137/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. I., právně zastoupeného JUDr. J. S., Ph. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 6. 3. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, a to pro porušení čl. Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 To 54/2002, Vrchní soud v Olomouci podle ust. §258 odst. 1 písm. a). b), c), d), odst. 2 tr. řádu, zrušil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 34 T 9/2001, ve výroku o vině, jímž byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., dále byl zrušen výrok o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výrok o náhradě škody. Za splnění podmínek ust. §259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a zbavení osobní svobody podle ust. §232 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen podle ust. §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli a spoluobžalovaným M. S. a S. L. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému D. Ž. škodu ve výši 12 400,- Kč. Trestných činů shora uvedených se stěžovatel dopustil jednáním, které je popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění M. S., J. I. a S. L. P. dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 11. 2003 podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněných M. S. a J. I. odmítl. Dovolání obviněného S. L. P. pak Nejvyšší soud ČR odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcí samou, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
V projednávané věci je posledním opravným prostředkem dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a rozhodnutí o tomto dovolání je rozhodnutím ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost stěžovatele však směřuje výlučně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva v dané věci poskytuje. Pokud by Ústavní soud ústavní stížnost za této situace věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost je třeba zabývat se i tím, zda nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle ust. §75 odst. 1 cit. zák., jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ust. §75 odst. 1 cit. zák. dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Žádná z uvedených podmínek v projednávaném případě splněna nebyla.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost není přípustná.
Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 23. června 2003