ECLI:CZ:US:2003:2.US.138.03
sp. zn. II. ÚS 138/03
Usnesení
II. ÚS 138/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. l. R. a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002, č. j. 5 Cm 332/93-293, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 11 Cmo 270/2002-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2003 napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo ústavně garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že s ohledem na současnou právní úpravu přípustnosti dovolání současně podává ve stejné věci i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka také poté, co o jejím dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj