ECLI:CZ:US:2003:2.US.151.01
sp. zn. II. ÚS 151/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupené JUDr. V. D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 6 To 110/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 4 T 22/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 3. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 6 To 110/2000 (v petitu ústavní stížnosti omylem uvedeno sp. zn. 6 To 109/2000) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 4 T 22/99.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 4 T 22/99, byla uznána vinnou spolu s obžalovanými E. B. a J. H., že dne 12. 4. 1999 jako fakturantka V., po předchozí vzájemné dohodě se spoluobžalovanými, neoprávněně provedla změnu zadání v počítačové sestavě, když u příkazu k úhradě částky ve výši 38 355 200-Kč, který měl být odeslán na číslo účtu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, změnila údaje na čísle účtu ve prospěch soukromého účtu u I., a. s., znějícího na jméno E. B. Následně spoluobžalovaní E. B. a J. H. vybrali dne 14. 4. 1999 z tohoto účtu částku ve výši 84.300,- Kč a dne 16. 4. 1999 částku ve výši 30 000 000,- Kč na hotovosti, čímž způsobili V. celkovou škodu ve výši 38 355 200,-Kč (v ústavní stížnosti mylně uvedeno 27 811 792,70 Kč). Jednání stěžovatelky i jejích spoluobžalovaných bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a podle §250 odst. 4 trestního zákona byli všichni spoluobžalovaní odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž pro účely trestu byli zařazeni do věznice s ostrahou, a dále jim byla uložena povinnost společně nahradit V. škodu ve výši 27 811 792,70 Kč.
Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy zjevně nedostatečným rozsahem provedeného dokazování a použitím vylučovací metody, bez toho, že by prověřily potřebným způsobem všechny další možné verze, jakožto i přehlížení důkazů a zamítnutím návrhu na provedení dalších důkazů extrémně vybočily z mezí ústavnosti, když provedené řízení před soudy obou stupňů rozhodně nelze označit jako spravedlivý proces, v němž jsou zaručena rovná práva obžaloby a naproti tomu obhajoby. Následkem toho pak soudy rozhodly o vině stěžovatelky, aniž by skutečně věděly a dovedly si představit, jak se celý trestný čin, který se nesporně stal, odehrál. Obecné soudy tak porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a §90 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 22/99.
Vrchní soud v Praze i Městský soud v Praze, jako účastníci řízení, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti ze dne 23. 10. 2001, resp. 16. 10. 2001, shodně odkázali na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastníci řízení, se ve svých sděleních ze dne 18. 10. 2001, resp. 16. 10. 2001, vzdali postavení vedlejšího účastníka řízení v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když Městské státní zastupitelství v Praze současně uvedlo, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 4 T 22/99, vycházel při svém rozhodování z důkazně podložených skutečností získaných v průběhu přípravného řízení i ze svých vlastních zjištění získaných v rámci hlavního líčení a dospěl ke spránému právnímu posouzení skutku obžalovaných. Pokud pak jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, nelze než se závěry vyslovenými v tomto usnesení plně souhlasit.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Kromě pouhých tvrzení, stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozhodnutích došly soudy obou stupňů.
Postatou celé ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před soudy obou stupňů, a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, které nebyly soudům obou stupňů v řízení, které před nimi proběhlo, známy. Vývody stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, ať již se týká námitek, pokud jde o nedostatečný rozsah dokazování, použití vylučovací metody objasnění, jakým způsobem byl trestný čin spáchán, či provedení praktické demonstrace provedení přepsání účtu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala jednak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle jehož ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a dále porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy, podle jehož znění, soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud v daném případě neshledal porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.
Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů ( ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě zhodnotil, zda proces vyhledání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů, byl v souladu s požadavky trestního řádu.
Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatelky, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatelce bylo umožněno uplatnit její ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Stěžovatelka tak byla odsouzena na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. 2. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu