ECLI:CZ:US:2003:2.US.155.03
sp. zn. II. ÚS 155/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. K. - M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.prosince 2002, č.j. 22 Cdo 2148/2001-325, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.dubna 2001, č.j. 30 Co 27/2001-284 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29.září 2000, č.j. 4C 373/99 - 220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 90, č. 95 odst. 2 Ústavy a v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených článků Ústavy a Listiny se obecné soudy údajně dopustily tím, že nesprávně vyložily a aplikovaly národnostní statut stěžovatele, takže došlo k nesprávnému posouzení konfiskace majetku stěžovatele v roce 1945.
Stěžovatel je přesvědčen, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") byl v jeho případě aplikován nesprávně, nespravedlivě a protiprávně, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když řízení, které v této věci konaly tehdejší správní orgány podle tehdy platných právních předpisů nebylo dodnes dokončeno. Protiprávnost aplikace dekretu č. 12/1945 Sb. na svůj majetek spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že prokázal svoji rakouskou národnost a rakouské spolkové občanství jak v době před 13.3.1938, tak v období po 27.4.1945, a protože dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti od 23.6.1945, nemohl být jeho majetek dotčen zmiňovaným dekretem, neboť se na něj jeho podmínky již nevztahovaly.
Majetek stěžovatele, který byl podle výše označeného dekretu konfiskován, údajně nespadá pod okruh finačních a jiných majetkových nároků, které byly vypořádány na základě smlouvy uzavřené mezi ČSSR a Rakouskou republikou dne 19.12.1974 z toho důvodu, že šlo jen o případy, kdy hodnota těchto nároků nepřesáhla 1.000.000,-Kčs.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel namítá, že vyhláška ONV v Českém Brodě ze dne 19.7.1945, č.j. 1198/45, nebyla stěžovateli nikdy doručena, když údajně nebylo prokázáno, že by byla řádným způsobem vyvěšena. Stěžovatel uvádí, že v roce 1946 žádal o udělení výjimky z ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., když tuto žádost příslušný ONV postoupil k dalšímu řízení Zemskému národnímu výboru v Praze, který ve věci rozhodl výměrem ze dne 31.3.1947.
V dalším obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že se jako rakouský občan nijak neprovinil proti tehdejší Československé republice, neboť se pouze podřídil tehdy platným říšským zákonům, sám byl postižen tím, že na jeho majetek byla uvalena německá správa, i když na druhé straně připouští, že asi v době od března 1938 do dubna 1945 se stal v důsledku připojení Rakouska k Německu jeho říšským občanem - Němcem. Z tohoto důvodu se prý také stal příslušníkem wehrmachtu a bojoval v řadách německé armády ve II. světové válce.
Z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29.9.2000, č.j. 4C 373/99-220, se zjišťuje, že tento soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem pozemků, ve výroku předmětného rozsudku blíže označených, a to pozemků v katastrálních územích: Petroupim, Vodslivy, Vestec, Bělčice, Samechov a Chocerady, zapsaných u Katastrálního úřadu v Benešově, a aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
Soud I. stupně nejprve zkoumal, zda je v této věci dána pravomoc soudu České republiky, a pokud ano, jakého právního řádu je třeba v řízení použít. Při řešení této otázky soud I. stupně konstatoval, že s přihlédnutím k ustanovení §2 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, je třeba postupovat podle citovaného zákona z toho důvodu, že ve věci je dána příslušnost soudu České republiky, neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem nacházejících se na území České republiky a současně byl podán ii návrh na jejich vyklizení. Při určení místní příslušnosti soudu vycházel soud I. stupně ze znění ustanovení §88 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
V předmětném rozsudku soud I. stupně dále uvádí, že v řízení zkoumal věcnou legitimaci účastníků řízení a zjistil, že stěžovatel získal odevzdací listinou Krajského civilního soudu v Praze ze dne 30.3.1936, č.j. F 47/98-1268, vlastnické právo ke zde zapsaným nemovitostem tvořícím "panství K. H.". Z rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne 6.6.1945, č.III.1a-779/1-1945, byla na majetek stěžovatele v Komorním Hrádku zavedena národní správa podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Tato národní správa byla zrušena dalším výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 4.11.1946, č. III.Nfzem.-123/22, s poukazem na mezitím učiněnou konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Z výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 31.3.1947, č. III.-P.k.-10.201/1-1947, soud zjistil, že Zemský národní výbor v Praze na základě usnesení komise pro pozemkovou reformu z 27.3.1947 zamítl odvolání stěžovatele proti konfiskační vyhlášce. Předmětný výměr ze dne 31.3.1947 byl stěžovateli doručen podle doručenky dne 20.6.1947 na Velvyslanectví Československé republiky ve Vídni.
Za rozhodující pro posouzení nároku stěžovatele považoval soud I. stupně zejména zjištění, že všechna správní rozhodnutí o konfiskaci majetku stěžovatele byla vydána a řádně doručena přede dnem 25.2.1948, což shledal za rozhodující pro oprávnění soudu přezkoumávat shora označené výměry o konfiskaci majetku, případně pro řešení předběžné otázky, zda stěžovatel splňoval předpoklady pro konfiskaci svého majetku ve smyslu zejména dekretu č. 12/1945 Sb.
Z provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že všechna správní rozhodnutí byla vydána a řádně stěžovateli doručena přede dnem 25.2.1948, takže nelze tyto správní akty již věcně přezkoumávat ani se zabývat řešením otázky, související s provedenou konfiskací majetku stěžovatele.
V souladu s platnou judikaturou jak Ústavního soudu, tak soudů obecných, okresní soud dospěl proto k závěru, že žaloba stěžovatele není důvodná a zamítl ji.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2001, č.j. 30 Co 27/2001-284, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a s jeho právním posouzením věci a na návrh stěžovatele připustil proti svému rozsudku dovolání.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 12.12.2002, č.j. 22 Cdo 2148/2001-325, zamítl s odůvodněním, že podané dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., když dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a konstatoval, že dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti dnem 23.6.1945, když tímto dnem přešel konfiskovaný majetek stěžovatele na čs. stát. Konfiskace byla poté dovršena konfiskačním výměrem, kterým bylo rozhodnutí ONV v Českém Brodě z 19.7.1945, č.j. 1198/45. Obsah shora označeného správního aktu nebyl v řízení sporný, když stejně tak účastníci řízení nezpochybňovali skutečnost, že předmětným správním rozhodnutím byly specifikovány nemovitosti uvedené v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Konfiskační řízení ohledně majetku stěžovatele bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím - výměrem ze dne 31.3.1947, doručeným stěžovateli dne 20.5.1947.
Za rozhodující pro posouzení věci považoval dovolací soud otázku vázanosti soudu správním rozhodnutím, kterým byl výměr ONV v Českém Brodě ze dne 19.1.1945 ve spojení s výměrem (rozhodnutím o odvolání stěžovatele) Zemského národního výboru v Praze ze dne 31.3.1947.
Nejvyšší soud konstatoval, že při posouzení dovolání stěžovatele nemá důvod se odchýlit od platné judikatury, která vychází z právního názoru, že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však soud zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), a zda správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, a zda je pravomocný a vykonatelný."
Za takto vymezeného rámce přezkumu dovolací soud nebyl oprávněn zkoumat věcnou správnost správních aktů, tedy ani splnění či nesplnění předpokladů konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť zjistil, že v daném případě správní rozhodnutí - výměry, jimiž bylo rozhodnuto o konfiskaci majetku stěžovatele, byly vydány příslušnými státními orgány v rámci jejich legální pravomoci a nelze je proto považovat za akty nicotné či za paakty, když vzal rovněž v úvahu, že předmětné konfiskační výměry byly vydány v době do 25.2.1948.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto důvodu mu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování, před těmto soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval. Výše uvedené ovšem platí pouze za situace, kdy napadenými rozhodnutími obecných soudů nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení práv, garantovaných Ústavou či Listinou, neboť z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že výše označené obecné soudy se v pravomocně skončeném řízení velmi důkladně zabývaly veškerými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů žalobu stěžovatele zamítly. Jejich procesní postup ve věci plně respektoval veškerá procesní práva stěžovatele.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, se kterými se již vypořádaly obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků, považuje Ústavní soud za nutné znovu zdůraznit, že ke konfiskaci majetku stěžovatele podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (podle §1 odst. 1), takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí - konfiskační výměry.
Obecné soudy v předmětném řízení neposuzovaly splnění podmínek dekretu č. 12/1945 Sb. ve vztahu k majetku stěžovatele, stejně jako nezkoumaly věcnou správnost následných konfiskačních výměrů, ale zjišťovaly, "zda postupem správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo k politické perzekuci nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody".
K takovému zjištění v řízení před obecnými soudy nedošlo, když bylo jednoznačně prokázáno, že poslední správní rozhodnutí - konfiskační výměr, byl ve věci majetku stěžovatele vydán dne 31.3.1947, tedy před datem 25.2.1945.
Stěžovatel se proto s ohledem na shora uvedené závěry mýlí, pokud se domnívá, že předmětem rozhodování obecných soudů bylo řešení otázky, zda u stěžovatele byly či nebyly dány v roce 1945 všechny předpoklady, za nichž dekret č. 12/1945 Sb. vyslovil konfiskaci jeho majetku, jejíž součástí bylo i rozhodování o národnostním statutu stěžovatele v tomto roce.
Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně garantovaných práv, neboť obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely a plně respektovaly platnou judikaturu Ústavního soudu v otázce konfiskace majetku na základě dekretů, když stejně tak z napadených rozhodnutí nevyplývá ani náznak toho, že by stěžovateli byla v předmětném řízení na újmu jeho státní příslušnost či národnost.
Rovněž aplikace právních předpisů, tak jak byla provedena obecnými soudy, je zcela v mezích ústavnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 24. června 2003