ECLI:CZ:US:2003:2.US.156.03
sp. zn. II. ÚS 156/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2003, č.j. 28 Co 23/2003-118, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 3. 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze změnil usnesení Okresního soudu v Benešově [10 C 1356/2000-99], jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatele na koncentraci řízení tak, že návrh stěžovatele zamítl, přestože proti usnesení okresního soudu nebylo odvolání možné a tvrdí, že tímto rozhodnutím, které bylo vydáno v rozporu se zněním ust. §118c a §202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "o.s.ř."), bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany, zakotvené v ust. čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vyžadovat, aby státní moc byla uplatňována jen způsobem, který zákon stanoví, zakotvené v ust. čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány zákonem stanovené podmínky jejího projednání. Mezi základní náležitosti ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity (§75 odst. 1 zákona), tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu řízení pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu [čl. 36 odst. 1 Listiny]. Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 2 Listiny]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§75 odst. 1 zákona].
Stěžovatel podal stížnost proti usnesení, vydaném v řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě neskončilo. Ústavní soud konstatuje, že odpověď na otázku, zda napadené usnesení vedlo k ústavně nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele, lze v daném případě odpovědět až po pravomocném skončení řízení, v jehož průběhu bylo usnesení vydáno. Teprve poté, v rámci přezkumu celého řízení, by bylo možno posoudit celé řízení a jeho jednotlivé části z hlediska dodržování pravidel spravedlivého procesu. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Na okraj se konstatuje, že krajský soud napadené usnesení vydal, ačkoli je přinejmenším sporné, zda má vůbec takovou pravomoc svěřenu, resp. za situace, kdy obecné soudy k této otázce zaujímají nejednotný názor. Zda bylo tímto postupem zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatele však bude možno posoudit až po skončení řízení.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona], když na podkladě argumentů stěžovatele neshledal podmínky k aplikaci ust. §75 odst. 2 zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj