ECLI:CZ:US:2003:2.US.161.02
sp. zn. II. ÚS 161/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. k., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. R. O. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2078/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2001 (20 Cdo 2078/2001-91), kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 7 Co 683/2001-58), který nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení na straně žalované, v odvolacím řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy.
Stěžovatelka tvrdila, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 37, čl. 38, spolu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný soud jednak nesprávně poučil účastníky řízení o dovolání a dále protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud a především se vůbec nezabýval důvody a všemi okolnostmi, které stěžovatelku vedly k tomu, aby vstoupila do řízení (§93 odst. 3 o. s. ř.) a proč její úkony odporují úkonům žalovaného. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva".
Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se tento otázkou, zdali obecné soudy, resp. Nejvyšší soud ČR, svým postupem a vydaným rozhodnutím neporušil některá kogentní ustanovení jednoduchého práva, v tomto případě §93 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dle §203 odst. 1 in fine o. s. ř., vedlejší účastník může v rozsahu legitimace účastníka, na jehož straně vystupuje, podat sám odvolání, avšak za předpokladu, že účastník s tímto odvoláním souhlasí. V daném případě však žalovaný s odvoláním vedlejšího účastníka, tj. stěžovatelky, nesouhlasil.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako neopodstatněné zamítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu, dále odkazujeme na odůvodnění ústavní stížnosti obdobného rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 160/02, ze dne 21. května 2002.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. dubna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu