ECLI:CZ:US:2003:2.US.165.02
sp. zn. II. ÚS 165/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele Mgr. J. G., zastoupeného advokátem JUDr. M. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2001, čj. 81 Ro 420/97-93, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, čj. 12 Cmo 311/2001-102, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 81 Ro 420/97, z něhož zjistil následující:
Návrhem ze dne 15. 10. 2001 se stěžovatel domáhal u Městského soudu v Praze vydání opravného usnesení ve vztahu k platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, čj. 81 Ro 420/97-12. Uvedl, že proti žalovanému, společnosti F. 3 H spol. s r.o., který byl uveden i v platebním rozkazu, vede z důvodu jeho nesprávného označení neúspěšně řízení o výkon rozhodnutí. Dle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 6489, se žalovaný správně jmenuje 3 H spol. s r.o. Již při vydání platebního rozkazu došlo k chybnému označení žalovaného.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2001, čj. 81 Ro 420/97-93, uvedený návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že k nesprávnostem nedošlo při písemném vyhotovení platebního rozkazu soudem. Soud vycházel ze žaloby stěžovatele ze dne 5. 3. 1997 a odpovědi stěžovatele ze dne 6. 5. 1997 na výzvu soudu ze dne 28. 4. 1997, v níž bylo upřesněno obchodní jméno žalovaného na "F. 3 H spol. s r.o.," na jejímž základě byl v platebním rozkazu označen žalovaný. Tímto podáním byl soud vázán.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2001, čj. 12 Cmo 311/2001-102, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odkázal na znění ustanovení §164 věta první zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o.s.ř"). Konstatoval, že provedení opravy přichází v úvahu pouze z důvodů uvedených v tomto ustanovení, tj. z důvodů zjevných nesprávností, k nimž došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku, přičemž nesprávnost je zřejmá z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním či z jiných souvislostí. Je nepřípustné, aby soud postupem podle ustanovení §164 o.s.ř. měnil obsah rozsudku, tj. ukládal povinnosti jinému subjektu. Soud nemůže označení účastníků bez návrhu měnit. Stěžovatel k výzvě soudu neupřesnil označení žalovaného před tím, než soud ve věci rozhodl, ale až po právní moci platebního rozkazu, dne 30. 6. 1997. K tomuto návrhu proto již nebylo možno přihlížet. Důsledky pochybení stěžovatele jdou tak k jeho tíži.
Stěžovatel napadl závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že žalovaný 3 H spol. s r.o., je, přes skutečnost, že byl v platebním rozkaze Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, čj. 81 Ro 420/97-12, nesprávně označen jako "F. 3 H spol. s r.o.", jak v žalobě tak i v platebním rozkaze dostatečně přesně identifikován nezaměnitelným sídlem a identifikačním číslem. Identifikace povinného bez jakéhokoli nebezpečí záměny je proto možná. Uvedené pochybení nemá být podle stěžovatele důvodem, pro který by měl být zkrácen na svém právu na náhradu škody, které mu již jednou bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu. Sám žalovaný svými procesními úkony (především odporem ze dne 15. 7. 1997) sám potvrzuje, že byl identifikován dostatečně. O tom svědčí také skutečnost, že platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen do vlastních rukou dle ustanovení §173 o.s.ř.
Stěžovatel poukazuje i na povinnost soudu kdykoli za řízení přihlížet ke splnění podmínek řízení, včetně způsobilosti být účastníkem řízení a procesní způsobilosti. Z úkonů provedených soudem vyplývá, že vzal za prokázané, že pouze žalovaný je povinným subjektem. On sám coby stěžovatel nebyl soudem vyzván, aby své podání opravil či doplnil. Poukazuje i na skutečnost, že sám žalovaný uvedené nesprávné označení používal. Považuje proto za nespravedlivé, aby za toto protiprávní jednání nesl následky. Soud měl dle jeho názoru postupovat v souladu s ustanoveními §5, §43 a §104 odst. 2 o.s.ř. a učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku návrhu. Upozorňuje především na rozhodnutí Ústavního soudu "ÚS 61/97", na nějž údajně upozorňoval i vrchní soud, jímž byl kritizován přepjatý formalismus v postupu soudů. Domnívá se, že v jeho věci mělo být postupováno dle ustanovení §174 odst. 4 o.s.ř., dle něhož se při opravě chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností v platebním rozkazu, postupuje dle ustanovení §164 o.s.ř. Nepřesné označení účastníka lze považovat za chybu nebo jinou zřejmou nesprávnost. Obecné soudy svým pravomocným rozhodnutím uložily povinnost určitému subjektu. Na základě formální chyby však nebylo jejich rozhodnutí formálně vykonatelné. Tuto formální chybu následně odmítly opravit. Stěžovatel se domnívá, že takovým postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze postoupil Ústavnímu soudu k vyřízení věci svůj spis sp. zn. 81 Ro 420/97. K ústavní stížnosti dále zaslal vyjádření, v němž soudní tajemnice H. S. uvádí, že ve věci bylo postupováno dle občanského soudního řádu. Dle ustanovení §28 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ovšem platí, že je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem soud v souvislosti se svou rozhodovací činností, rozumí se jím příslušný senát nebo samosoudce. Podle ustanovení §30 odst. 3 citovaného zákona jedná za soud předseda senátu. Vzhledem k tomu nemohl Ústavní soud k vyjádření soudní tajemnice přihlédnout.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Konstatoval dále, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho návrh nebyl návrhem na záměnu účastníka, učiněný po právní moci rozhodnutí vydaného ve věci, ale na opravu chyb v psaní, počtech či jiných zřejmých nesprávností, nelze tomuto tvrzení přisvědčit s ohledem na znění ustanovení §164 o.s.ř. Odvolací soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Především je nutné předeslat, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Je nutno odmítnout námitku stěžovatele, v níž tvrdí, že dle uvedeného ustanovení měly soudy postupovat v souladu s ustanovením §174 odst. 4. To stanoví, že se při opravě chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností v platebním rozkazu postupuje podle §164. Takto formulovaná námitka totiž naznačuje, že soudy podle uvedeného ustanovení snad nepostupovaly. Oba obecné soudy k ustanovení §164 o.s.ř. ovšem přihlédly, shodně ale konstatovaly, že je v projednávané věci nelze aplikovat. Tento závěr považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
Podle ustanovení §164 věta první o.s.ř. je možné opravit zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení rozhodnutí nebo v jeho písemném vyhotovení (zejména písařské chyby, omyly v součtech apod.). Z textu uvedeného ustanovení je patrné, že je lze použít toliko na zjevné omyly v údajích, které jsou nicméně dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími správné znění. Tímto opravným postupem však nemůže být změněn obsah rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 365/99). Opačný postup by totiž založil důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování, nasvědčoval libovůli při něm a byl by v rozporu s principem právní jistoty, jenž je imanentní pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Dosavadní judikatura termín "oprava chyb v psaní a počtech, jako i jiných zjevných nesprávnostech" vymezila také tak, že jde o chyby, k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a jež jsou každému zřejmé. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozhodnutí a jeho odůvodnění, případně z jiných souvislostí (R 37/69).
V projednávané věci o takto vymezené chyby v psaní, počtech či zjevnou nesprávnost evidentně nešlo. Soud totiž ve výroku rozhodnutí uvedl označení žalovaného tak, jak jej uvedl sám stěžovatel (resp. žalobce). Stěžovatel byl přitom v původním znění vyzván usnesením ze dne 28. 4. 1997, aby své podání doplnil, s tím, že žalovaný není správně a přesně označen. Přesto i poté stěžovatel označoval žalovaného jako F. 3 H spol. s r.o. Soud tedy při označení účastníka v platebním rozkazu vycházel z údajů ve spise a nedopustil se žádného pochybení ve smyslu písařské chyby apod. Stěžovatel se svým pozdějším návrhem na vydání opravného usnesení fakticky domáhal změny obsahu rozhodnutí. Takový požadavek není však ani podle názoru Ústavního soudu s využitím ustanovení §164 o.s.ř. řešitelný.
V projednávané věci obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů nemohou volit stěžovatelem požadovaný postup podle ustanovení §164 o.s.ř., neboť nejde o případ, jenž by mu bylo možno podřadit. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí zásadním způsobem vybočovala z mezí ústavnosti, což by jedině mohlo Ústavní soud vést k jejich zrušení.
Stěžovatel dále namítá, že soud měl ověřovat existenci podmínek řízení (§104 odst. 2 o.s.ř.) a měl jej k odstranění vad návrhu vyzvat (§5 a §43 o.s.ř.). Podle ustanovení §103 o.s.ř. platného v době vydání napadených rozhodnutí soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. platného v době vydání napadených rozhodnutí, platí, že jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, soud k tomu učiní vhodná opatření. Může přitom zpravidla pokračovat v řízení, nesmí ale rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Ze znění uvedených ustanovení je zřejmé, že se aplikují jen "během řízení", tedy nejpozději do rozhodnutí soudu o návrhu a pochopitelně jen v řízení o daném návrhu. Městský soud ani vrchní soud nemohly v řízení o návrhu stěžovatele na vydání opravného usnesení zkoumat podmínky řízení o návrhu na vydání platebního rozkazu, které již bylo dříve skončeno (platební rozkaz nabyl právní moci dne 4. 6. 1997). Tuto námitku stěžovatele proto nelze považovat za důvodnou a nelze ani tvrdit, že by postup soudů byl přepjatě formalistický. Oba soudy postupovaly naopak striktně podle zákona.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně jej však nelze vykládat jako zaručené právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení jiných ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
: