ECLI:CZ:US:2003:2.US.176.03
sp. zn. II. ÚS 176/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti R. G., zastoupeného JUDr. D. V., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.ledna 2003, sp. zn. 7 Tdo 42/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.října 2002, sp. zn. 5 To 456/2002, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26.srpna 2002, sp. zn. 3 T 101/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá všechna, v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů, a v jejím odůvodnění uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26.srpna 2002, sp. zn. 3 T 101/2002 byl uznán vinným ve spolupachatelství s dalšími odsouzenými trestným činem loupeže (§234 odst. 1 trestního zákona), kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, za což byl stěžovateli podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §42 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21.10.2002, sp. zn. 5 To 456/2002 odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
Jak dále uvádí stěžovatel, obsahem jeho odvolání i dovolání byl nesouhlas s použitou kvalifikací o nebezpečné recidivě (podle §41 odst. 1 trestního zákona). Podle názoru stěžovatele, obecné soudy dostatečně nevysvětlily skutečnosti, jež je vedly k uvedenému posouzení, takže nedostály podmínkám uvedeným v ustanovení §125 trestního řádu.
V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2003, sp. zn. 7 Tdo 42/2003, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele bylo tímto soudem odmítnuto, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když poukazoval na to, že se k předmětné trestné činnosti doznal, nesouhlasí však se závěrem obou soudů nižších stupňů, že se uvedeného trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Zejména nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že předchozí odsouzení je tak závažnou okolností, která je předpokladem pro použití §41 odst. 1 trestního zákona. Ze skutečnosti, že k odsouzení za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona došlo před osmi lety (rozsudek Okresního soud v Karviné ze dne 7.12.1994, sp. zn. 8 T 75/94) stěžovatel v dovolání dovodil, že nemůže být naplněna materiální podmínka pro použití §41 odst. 1 trestního zákona.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, když považoval za nezbytné posoudit, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele dovolací soud uvedl, že stěžovatel se již v minulosti dopustil zvlášť závažného trestného činu, za který byl potrestán a dále konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7.12.1994 odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen do 22.4.1997, když usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 20.10.1997, sp. zn. 8 T 75/94, bylo rozhodnuto o vykonání trestu odnětí svobody. Z výkonu trestu byl stěžovatel propuštěn v srpnu 1999, když zkušební doba byla stanovena v trvání čtyř let. V době podmíněného propuštění se však stěžovatel dopustil trestné činnosti, které je předmětem tohoto mimořádného opravného prostředku.
Za situace kdy je zřejmé, že se výchovný trest odnětí svobody u stěžovatele zcela minul účinkem a musel být vykonán, uvádí dále dovolací soud, nelze skutečnost, že stěžovateli byl v minulosti uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený vykládat tak, že by měla vliv na typovou nebezpečnost činu, pro který byl stěžovatel uznán vinným, když z rozsahu trestní sazby uvedené v ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona vyplývá, že se jedná o zvlášť nebezpečný trestný čin (§41 odst. 2 trestního zákona).
Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného usnesení ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zvlášť nebezpečné recidivy a zdůraznil, že i skutková zjištění soudu prvního stupně shledává za správná a úplná, mající oporu v provedeném dokazování. Jejich řádně provedeným vyhodnocením z nich byly vyvozeny odpovídající právní závěry, a proto odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Krajský soud při posouzení obsahu odvolání stěžovatele zdůraznil, že formální podmínka použití §41 trestního zákona je bezpečně a jednoznačně dána, neboť stěžovatel je v daném řízení odsuzován za trestný čin loupeže, se základní hranicí trestní sazby 2 až 10 let odnětí svobody, tj. za zvlášť nebezpečný trestný čin ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel byl v minulosti odsouzen za jiný zvlášť nebezpečný trestný čin, a to pokus těžkého ublížení na zdraví, kde horní hranice trestní sazby dosahuje výše osmi let odnětí svobody. Je to tedy právě rozsah trestní sazby ve zvláštní části trestního zákona, která má vliv na typovou nebezpečnost činu pro společnost. Odvolací soud je proto přesvědčen, že v dané trestní věci je splněna i materiální podmínka pro použití §41 trestního zákona, tj. že současné odsouzení stěžovatele, jež podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud závěrem připomněl, že soud prvního stupně při stanovení výše trestu zohlednil i polehčující okolnosti na straně stěžovatele, a to jeho plné doznání a usvědčení dalších spoluobžalovaných, když přihlédl také k míře, kterou se stěžovatel podílel na trestném činu.
Z rozsudku soudu prvního stupně se zjišťuje, že tento soud po zhodnocení všech okolností významných v předmětné trestní věci dospěl k závěru, že k tomu, aby potrestání stěžovatele vedlo k účelu, který má na mysli §23 odst. 1 trestního zákona, bylo nutno stěžovateli uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, když v případě stěžovatele soud vycházel při ukládání trestu ze zvýšené trestní sazby pro zvlášť nebezpečné recidivisty.
V odůvodnění rozsudku tomuto závěru předcházejícímu Okresní soud v Karviné podrobně vyložil, z jakých důvodů posoudil jednání stěžovatele jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnost je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že v případě jeho trestné činnosti byla naplněna jak formální, tak i materiální podmínka pro použití ustanovení §41 trestního zákona.
Ve vztahu k ústavněprávní argumentaci stěžovatel namítal údajné porušení čl. 36 odst. 1 a dále čl. 39 Listiny, které stanoví, že jedině zákon určuje, které jednání je trestným činem a jaký trest nebo jinou újmu lze za jeho spáchání uložit.
S námitkou stěžovatele o porušení jeho práv ve smyslu výše uvedených článků Listiny nelze souhlasit, zejména pokud stěžovatel i nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v této otázce nesplňuje hlediska daná ustanovením §125 trestního řádu.
Jak vyplývá z odůvodnění všech rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, stěžovatel tuto námitku vznášel opakovaně v průběhu trestního řízení, takže se jí postupně podrobně zabýval jak odvolací soud, tak i soud dovolací. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně jasným a zákonu odpovídajícím způsobem vysvětlily, z jakých důvodů posoudily jednání stěžovatele jako jednání naplňující znaky zvlášť nebezpečné recidivy.
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy v předmětné trestní věci důsledně zvažovaly, zda v jednání stěžovatele byly současně naplněny taxativním způsobem stanovené podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona a pokud dospěly ke kladnému závěru, nelze tomuto posouzení cokoli vytknout a Ústavní soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje.
V trestní věci stěžovatele vzaly obecné soudy za prokázané, že stěžovatel byl v roce 1994 pravomocně odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (pokus těžkého ublížení na zdraví). V roce 1997 byl jemu podmíněně uložený trest odnětí svobody změněn na nepodmíněný, který stěžovatel částečně vykonal. V roce 1999 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Dva a půl roku po podmíněném propuštění z výkonu trestu, tedy ve zkušební době, se stěžovatel dopustil trestného činu loupeže, za který je nyní odsouzen. Dovolací soud proto správně zdůraznil, že u stěžovatele je třeba hodnotit nejen délku doby, která uplynula od jeho odsouzení, ale zejména vzít v úvahu skutečnost, že trestného činu se stěžovatel dopustil ve zkušební době což, po splnění ostatních znaků §41 trestního zákona, charakterizuje osobu stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivistu.
Při posuzování naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy zkoumaly rovněž konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu souzeného dříve i nyní, takže ani v tomto směru nelze obecným soudům vytýkat jakékoli pochybení.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu polehčující okolnosti, jeho pracovní hodnocení a dále skutečnost, že se ve výkonu trestu řádně choval, není toto tvrzení pravdivé, neboť všechny tyto skutečnosti byly soudem prvního stupně zohledněny při určení výše trestu, která byla stanovena při samé spodní hranici zvýšené trestní sazby; nebyly však důvodem pro upuštění od použité kvalifikace §41 trestního zákona.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů za opodstatněné a z tohoto důvodu nemohl ani přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení výše označených článků Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 3. června 2003