ECLI:CZ:US:2003:2.US.183.02
sp. zn. II. ÚS 183/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky A. M., s.r.o., zastoupené advokátem Mgr. R. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, čj. 28 Ca 560/2001-5, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 29. 3. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 307/2000 a 28 Ca 560/2001, z nichž zjistil následující:
Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 3368/120/2000, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mělníce ze dne 30. 9. 1999, čj. 47191/99/043922/0976. Tímto platebním výměrem byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1988 v částce 958.300,- Kč. Stěžovatelka napadla i rozhodnutí Finančního úřadu v Mělníce ze dne 11. 10. 1999, čj. 47885/99/043922/0976, jímž bylo vyhověno v plném rozsahu jejímu odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mělníce ze dne 7. 9. 1999, čj. 44252/99/043922/0976. Dne 2. 4. 2001 byla stěžovatelka vyzvána k upřesnění petitu své žaloby. Podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 25. 4. 2001 stěžovatelka navrhla, aby soud zrušil i rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mělníce ze dne 30. 9. 1999, čj. 47187/99/043922/ 0976. Soud stěžovatelku opětovně požádal v souvislosti s výzvou k zaplacení soudního poplatku, aby upravila petit žaloby. Upozornil ji, že původní žaloba směřovala proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7.2000, čj. 3368/120/2000, nikoli proti rozhodnutí stejného orgánu ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999, jež stěžovatelka navrhuje v doplnění žaloby zrušit. Stěžovatelka na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 20. 11. 2001, v němž uvedla, že upřesněním žalobního petitu nerozšířila původně podanou žalobu o nová rozhodnutí, ale pouze specifikovala, která rozhodnutí byla v této věci vydána a jsou napadena pro nezákonnost. Městský soud v Praze poté vydal usnesení, jímž vyloučil přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999, k samostatnému řízení. Ve vyloučené věci nařídil jednání, při němž dotazem na zástupce stěžovatelky zjistil, že stěžovatelka napadené rozhodnutí obdržela dne 13. 7. 2000. Poté rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2001, čj. 28 Ca 560/2001, tak, že řízení zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999, ani prvostupňové rozhodnutí - dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Mělníce ze dne 30. 9. 1999, čj. 47187/99/043922/0976, nebyla žalobou napadena. Z obsahu žaloby i jejího petitu nelze dovodit, že by jí stěžovatelka požadovala přezkoumání citovaného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky, že svým podáním hodlala upřesnit původní žalobní petit, označil soud tudíž za zcela neopodstatněné. Dospěl k závěru, že stěžovatelka požádala o přezkoumání dalšího rozhodnutí odvolacího správního orgánu až podáním z 23. 4. 2001, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty dle §250b) odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.).
Stěžovatelka napadla toto usnesení Městského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní, že podala žalobu na přezkoumání zákonnosti několika rozhodnutí finančních orgánů. V žalobě výslovně jmenovala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze z 11. 7. 2000, čj. 3368/120/2000, a některá rozhodnutí Finančního úřadu v Mělníce. V petitu žaloby požádala o zrušení uvedeného rozhodnutí a všech rozhodnutí, která mu časově předcházela, tedy i rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999. Při jediném jednání obdržela soudní rozhodnutí o vyloučení přezkoumání tohoto rozhodnutí k samostatnému řízení. Je přesvědčena, že rozhodnutím o vyloučení věci soud porušil ustanovení §112 odst. 1 o.s.ř. i ústavní právo na spravedlivý proces, neboť obě věci spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků. Má za to, že jí soud odepřel spravedlnost, neboť se vůbec nezabýval meritem věci. Důsledky jeho rozhodnutí jsou pro ni velmi citelné, neboť na základě napadeného rozhodnutí soud zamítl i původní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 11. 7. 2000, čj. 3368/120/2000.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Městský soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení Finanční ředitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na skutečnost, že stěžovatelka v žalobě nezmínila předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Protože v záhlaví označila dvě rozhodnutí včetně příslušných prvostupňových rozhodnutí, ale petitem žádala o zrušení napadeného (tedy jednoho) rozhodnutí bez uvedení čísla jednacího a všech rozhodnutí vydaných v prvním stupni, soud ji vyzval k upřesnění petitu. Stěžovatelka až v následujícím podání navrhla, aby soud zrušil dosud nezmíněné rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Nemohlo jít tudíž o upřesnění žaloby. Soud dovodil, že teprve tímto podáním stěžovatelka požádala o přezkoumání rozhodnutí čj. 6065/120/1999. Má za to, že svým postupem neporušil právo na spravedlivý proces, neboť byly dány zákonné podmínky pro postup dle §250d) odst. 3 o.s.ř.
Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že se s argumentací soudu stran opožděnosti podání žaloby ztotožňuje. Navrhlo, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
Ústavní stížnost zjevně není odůvodněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím správního soudu bylo porušeno její ústavní právo na soudní a jinou ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny garantuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudní přezkum zákonnosti správního aktu je vyjádřen v článku 36 odst. 2 Listiny. Podle něj se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Řízení a rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je upraveno v hlavě druhé, části páté zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002.
Stěžovatelka konkrétně poukazuje na nezákonný postup soudu, jenž vedl k zastavení řízení o její žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu připojeného spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 3368/120/2000, a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Mělníce, jež mu předcházela (viz záhlaví žaloby na č.l. 1 spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 307/2000). Tomu také odpovídala její tvrzení obsažená v odst. I. a II. odůvodnění žaloby. V žalobním petitu pak navrhla, "aby soud napadené rozhodnutí a také všechna rozhodnutí vydaná v prvním stupni pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení". Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 7. 2000, čj. 6065/120/1999, není v podané žalobě zmíněno, a to ani v jejím záhlaví ani v petitu. Stěžovatelka se o něm nezmínila ani v odůvodnění žaloby. Až ve svém podání ze dne 23. 4. 2001 navrhla, aby je soud zrušil. Tomuto opomenutí odpovídal další procesní postup správního soudu.
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na základní principy soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, jež jsou vyjádřeny mimo jiné v ustanoveních §249 odst. 2 a §250h) odst. 1 o.s.ř.. Řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Z ní plyne zásadní význam správného a úplného formulování jednotlivých žalobních bodů. Soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí nad jejich rámec. Z uvedeného ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. mimo jiné vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit rozhodnutí správního orgánu, které napadá, uvést důvody, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. V souladu s tím si položil otázku, zda soud nejednal při aplikaci jednoduchého práva svévolně. Z jednotlivých žalobních bodů tak, jak je stěžovatelka vymezila v žalobě a jimiž je soud při svém rozhodování vázán, nelze vůbec dovodit, že by napadla, byť jen nepřesně, i rozhodnutí odvolacího správního orgánu, čj. 6065/120/1999. Správní soud neměl proto žádný důvod k tomu, aby podání z 23. 4. 2001 v části, v níž stěžovatelka navrhla zrušit i toto rozhodnutí, posoudil jako "upřesnění žaloby". Jeho závěr o tom, že stěžovatelka až dodatečně požádala o přezkoumání dalšího dosud nenapadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, má oporu ve skutkových zjištěních. Nebyl projevem jeho libovůle či svévole při aplikaci jednoduchého práva a nebyl tak způsobilý zasáhnout do práva na spravedlivý proces.
Ústavně akceptovatelný je i další postup soudu, jenž vyloučil řízení o přezkoumání rozhodnutí, čj. 6065/120/1999, k samostatnému projednání a poté toto řízení zastavil pro opožděné podání žaloby. Ani tento postup není projevem svévole v soudním rozhodování, neboť má oporu v příslušných právních normách [§112 odst. 2 o.s.ř., §250d) odst. 3 o.s.ř.]. Ústavní soud se nedomnívá, že by soud tím, že usnesení o vyloučení věci doručil účastníkům až při jednání, zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Je třeba vyjít z povahy tohoto procesního usnesení, upravujícího vedení řízení, jež se účastníkům doručuje pouze tehdy, jestliže nebyli přítomni jeho vyhlášení. Není proti němu přípustné odvolání. Zákon tak ponechává rozhodnutí o uvedené procesní otázce výlučně na úvaze soudu a nepočítá s možností obrany účastníka proti němu. Argumentace stěžovatelky stran podmínek §112 odst. 1 o.s.ř. není případná, neboť citované ustanovení se týká spojení věcí, nikoli vyloučení věci. Ústavní soud poznamenává, že ani v případě konání společného řízení by soud nemohl později napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu meritorně přezkoumat, neboť by dospěl ke stejnému závěru stran opožděnosti podaného návrhu. Datum doručení tohoto správního rozhodnutí stěžovatelce, z něhož soud při zkoumání podmínek §250d) odst. 3 o.s.ř. vycházel, nebylo ostatně nikým zpochybněno.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému správního soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti může rozhodovat pouze v rámci své příslušnosti o tom, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ústavními principy. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé. V projednávaném případě neshledal, že by napadeným usnesením, jímž soud v souladu s ustanovením §250d) odst. 3 o.s.ř. zastavil řízení, či řízením, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soud postupoval ústavně konformním způsobem a v mezích zákona. Na základě zjištěného skutkového stavu byl oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Nad uvedený rámec považuje Ústavní soud za nutné uvést, že předmětem napadeného usnesení obecného soudu byla výlučně otázka včasnosti podané žaloby. Soud se nemohl bez odpovědi na ni zabývat meritem věci. Pokud by však stěžovatelka podala správní žalobu včas, mohla se domoci nápravy v řízení před obecným soudem. Za situace, kdy svým vlastním opomenutím nedala správnímu soudu možnost, aby se věcnou stránkou zabýval, není ani Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, vyjádřenou v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, oprávněn tento výsledek řízení měnit a zabývat se meritem věci.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že tento článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v projednávané věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu