ECLI:CZ:US:2003:2.US.188.2000
sp. zn. II. ÚS 188/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. L. L., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2000, č.j. 21 Co 534/99-36, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 1999, č.j. 19 C 80/98-20, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 12, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení jejích základních práv domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 21 Co 534/99-36, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 19 C 80/98-20. Rozsudkem 2) účastníka bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky vyklidit blíže specifikovaný byt a předat jej vedlejšímu účastníku řízení. Proti rozsudku (stížnost nepřesně uvádí usnesení) odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jeho postupem byla porušena její ústavně zaručená práva. Konkrétně uvádí, že věc nebyla projednána v její přítomnosti, a že byla rovněž porušena rovnost účastníků řízení, když soud nepřijal jí navržené svědky. Mělo tak dojít k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátkou. Právní moc sice vykazovala vady (substituční doložka), avšak s ohledem na vývody níže uvedené nebylo vyžadováno jejich odstranění. Stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Jak Ústavní soud zjistil při vyžadování soudního spisu, byl odvolací rozsudek napaden dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jeho usnesením ze dne 18. 5. 2000, č. j. 26 Cdo 1179/2000-48. O této skutečnosti stěžovatelka Ústavní soud neinformovala, a ani toto usnesení ústavní stížností dodatečně nenapadla. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou a posouzena v rozsahu, ve kterém směřuje proti pravomocnému rozsudku 2) účastníka.
S ohledem na obsah námitek stěžovatelky si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřila JUDr. H. L., která tvrzení stěžovatelky odmítla a v plném rozsahu odkázala na odůvodnění obou rozsudků, ze kterých plyne, že v řízení bylo zjištěno splnění podmínek §706 odst. 1 o. z. K jednání nebyla stěžovatelka výslovně předvolána, neboť byla v řízení zastoupena advokátkou na základě plné moci, a té bylo předvolání doručeno. Odvolací soud přitom postupoval v souladu s §49 odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo třeba, aby stěžovatelka něco osobně konala. Navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Za 2) účastníka se vyjádřila JUDr. I.M., která pouze Ústavní soud informovala o nemožnosti zapůjčit soudní spis s ohledem na probíhající dovolací řízení. Za vedlejšího účastníka se vyjádřil starosta P.H., který se ztotožnil s postupem obou soudů, poukázal na okolnosti případu a konstatoval, že stížnost je neopodstatněná.
Na základě odůvodnění návrhu, vyjádření účastníků a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Předmětem řízení byla otázka, zda stěžovatelka splnila zákonné podmínky, na jejichž základě by na ni přešlo právo nájmu předmětného bytu (§706 odst. 1 o. z.). Oba soudy v řádně vedeném soudním řízení došly k závěru, že tyto podmínky naplněny nebyly a stěžovatelka proto musí byt vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi. Naplnění těchto podmínek stěžovatelka v ústavní stížnosti ani přímo nezpochybňuje. Namítá však dvě okolnosti, které považuje za porušení svých ústavně zaručených práv, a které mohly tento závěr zpochybnit.
Pokud jde o namítanou neúčast při odvolacím řízení, Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka měla během řízení před obecnými soudy zplnomocněného právního zástupce, který byl rovněž přítomen odvolacímu řízení. Tento právní zástupce je podle o. s. ř. oprávněn ke všem úkonům, které může činit v řízení sám účastník. V daném případě nic nebránilo tomu, aby právní zástupce uplatnil potřebné námitky a navrhl důkazy tak, aby mohla být práva stěžovatelky zaručena. Samotná neúčast stěžovatelky proto v tomto případě nepředstavuje neústavní zásah do jejího práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu by musela stěžovatelka zpochybnit ústavnost příslušných ustanovení o. s. ř. (zejména §28 odst. 2 - nyní §28a odst. 1, §49 odst. 1).
Pokud jde o námitku porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, rovněž zde je třeba považovat námitku stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou, nehledě na to, že v její ústavní stížnosti ústavněprávní argumentace chybí. V ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedla v řízení před odvolacím soudem a v dovolání. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě o tzv. opomenutý důkaz jít nemůže. Obvodní soud pro Prahu 4 vyšel z obsáhlého dokazování. Odvolací soud pak přiléhavě vyložil, proč nepovažoval další dokazování (výslech svědkyň D., Mi. a MUDr. D.) za potřebné, když nemohl zpochybnit závěry, které byly v soudním řízení učiněny ve vztahu ke splnění podmínek §706 odst. 1 o. z. O opomenutý důkaz by mohlo jít tehdy, kdyby dokazování nebylo provedeno vůbec, o důkazu nebylo vůbec rozhodnuto nebo se jím soud nezabýval. Ústavní soud přitom stojí na stanovisku, že z jeho judikatury nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny navržené důkazy, které by účastníci řízení navrhovali (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 10).
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, tj. pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v daném řízení zjištěno.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly také v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, zejména když ji prakticky vůbec neodůvodnila a zejména se ani nepokusila vyvrátit závěr soudu, že by provedení dalších důkazů bylo v daném případě nadbytečné a její situaci z hlediska ústavního nijak neměnící. Proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 6. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu