ECLI:CZ:US:2003:2.US.191.02
sp. zn. II. ÚS 191/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu města Havířova, odboru vnitřních věcí, ze dne 9. listopadu 2001, sp. zn. VV/41668/01/R 1850/Kč/01, rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, referátu vnitřních věcí, ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. VV-2484/2001, spolu s návrhem na zrušení čl. 4 odst.1 a 2 Obecně závazné vyhlášky statutárního města Havířova k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města Havířova vydané dne 12. července 2001 pod č.j. 12/2001/HK, ve znění Obecně závazné vyhlášky statutárního města Havířova vydané dne 18. září 2001 pod č.j. 13/2001/MH, mimo ústní jednání dne 2. dubna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. března 2002, ve lhůtě stanovené dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona"), se domáhala zrušení rozhodnutí odboru vnitřních věcí Magistrátu města Havířova ze dne 9. listopadu 2001, sp. zn. VV/41668/01/R 1850/Kč/01, potvrzené rozhodnutím referátu vnitřních věcí Okresního úřadu Karviná ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. VV-2484/2001, spolu s návrhem na zrušení čl. 4 odst. 1 a 2 Obecně závazné vyhlášky statutárního města Havířova k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města Havířova vydané dne 12. července 2001 pod č.j. 12/2001/HK, ve znění obecně závazné vyhlášky statutárního města Havířova, vydané dne 18. září 2001 pod č.j. 13/2001/MH, dle kterých ji byla uložena sankce za přestupek. Napadená vyhláška je dle tvrzení stěžovatelky neústavní a nezákonná.
Stěžovatelka dále tvrdila, že uvedenými napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo "činit to, co není zákonem zakázáno, a že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá" [čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Stěžovatelka argumentovala nálezem Ústavního soudu, sp. zn. 260/1996 Sb., zákonem o veterinární péči č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Chartou práv zvířat OSN.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona].
Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). Ústavní soud, aniž se zabýval meritem věci, je nucen konstatovat, že není sporu o tom, že byla oprávněna podat žalobu dle části páté o.s.ř. (§244 odst. 2 o. s. ř.). Pokud tak neučinila (s odkazem na to, že by jistě nebyla úspěšná), nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a proto je její stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona. Z toho důvodu Ústavní soud podání stěžovatelky odmítl, když neshledal důvody pro postup dle ustanovení §75 odst. 2 lit. a) zákona.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat velmi restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. V projednávaném případě tomu tak není, neboť stěžovatelka si mohla zajistit ochranu svých práv v řízení před obecným soudem. Opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí soudu prvého stupně však nevyužila.
V posuzované ústavní stížnosti je nutno poukázat na obecně přístupnou judikaturu Ústavního soudu, např. na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů.
Protože ve věci ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, když zjevnost její nepřípustnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. dubna 2003 Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj