ECLI:CZ:US:2003:2.US.194.02
sp. zn. II. ÚS 194/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelek JUDr. M. H., a Z.H., zastoupené JUDr. M. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 9 Cm 696/95, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 9 Cm 696/95-57, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 6 Cmo 224/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se návrhem ze dne 31. 3. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2002 (doplněné dne 4. 4. 2002), domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdily, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručeného práva - stručně řečeno - došlo tím, že obecné soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka České spořitelně, a. s., a stěžovatelkám uložily zaplatit dluh i s úroky z titulu nezaplacení poskytnutého úvěru, aniž by tato částka byla čerpána v plné výši. Dále tvrdily, že v řízení před obecnými soudy došlo k řadě procesních pochybení, v jejichž důsledku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí ve věci samé (ani jedna ze stěžovatelek nebyla soudem vyslechnuta, neměly možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, stěžovatelce č. 1 nebylo prominuto zmeškání lhůty ze závažných zdravotních důvodů atd), rozhodnutí nalézacího soudu nemá oporu v provedených důkazech a neodpovídá ani tvrzení vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, stěžovatelky navrhly, aby všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností byla Ústavním soudem zrušena.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky podaly souběžně s ústavní stížností proti rozsudku odvolacího soudu též dovolání. Dne 14. 4. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je v současné době u Nejvyššího soudu ČR vedeno pod sp. zn. 32 Odo 881/2002, a že v projednávané věci doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelky podaly současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohly následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelek nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud ČR o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelky proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelek podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelkám vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatelky k odstranění vad (§72 odst. 4, stěžovatelku č.1 §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 2003
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu