ECLI:CZ:US:2003:2.US.203.03
sp. zn. II. ÚS 203/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky M. C., zastoupené advokátkou Mgr. H. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2003, č.j. 15 Co 25/2003 - 251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2003, č.j. 15 Co 25/2003 - 251, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 2002, č.j. 2 D 810/97-241, kterým byla ve věci dědictví po F. P. určena obecná cena majetku, jenž měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění, a kterým bylo rozhodnuto, jaký majetek připadá pozůstalé manželce M. P.; dále v předmětném usnesení okresní soud určil obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 4.069.267,-- Kč, výši dluhů částkou 18.525,-- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 4.050.742,-- Kč, potvrdil nabytí dědictví pozůstalé manželce v celkové výši 354.402,-- Kč, závětní dědičce H. P. v celkové výši 2.988.360,-- Kč a stěžovatelce jakožto závětní dědičce v celkové výši 726.505,-- Kč; současně byla všem dědičkám stanovena povinnost v poměru do výše nabytého vlastnictví uhradit dluhy zůstavitele. V uvedeném usnesení okresní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a stanovil odměnu a náhrada nákladů soudních komisařů JUDr. E. M. ve výši 12.251,-- Kč a JUDr. L. K. ve výši 8.167,-- Kč s tím, že jmenovaným tyto zaplatí každá z dědiček poměrnou částí. Rovněž jím byla stanovena povinnost zaplatit státu vynaložené znalečné ve výši 4.461,-- Kč tak, že H. P. má uhradit částku 4.376,-- Kč a stěžovatelka částku 85,-- Kč. V odůvodnění soud uvedl, že zůstavitel zanechal dvě závěti, které nepokryly veškerý jeho majetek, a tak dědičkám ze závěti a ze zákona, jež dědictví neodmítly, bylo potvrzeno nabytí dědictví.
V odvolání stěžovatelka namítala, že napadené usnesení jakožto rozhodnutí ve věci samé mělo být vydáno předsedou senátu a že soud nezkoumal podmínky jejího dědického práva ve smyslu §175k odst. 1 o. s. ř. a nepostupoval dle §175k odst. 2 o. s. ř., přestože od počátku dědického řízení tvrdila, že byla osobně přítomna sepisu závěti pořízené zůstavitelem v její prospěch u notáře JUDr. K., kdy všichni zúčastnění (výše jmenované dědičky) měli na výslovné přání zůstavitele souhlasit s tím, aby byl stěžovatelce "vydán" les "Na Vrškách" a pozemek u rybníka v kat. území Pravíkov, a přesto notář tyto dva pozemky do závěti nezahrnul. Kromě toho stěžovatelka nesouhlasila s tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit odměnu JUDr. K., protože by to bylo v rozporu s dobrými mravy - jmenovaný byl totiž vyloučen z projednávání věci pro podjatost k osobě stěžovatelky. Odvolací soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že usnesení okresního trpí předmětnou procesní vadou, protože ve věcech vymezených §9 odst. 1 zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 189/1994 Sb.") úkony soudu prvého stupně, včetně rozhodování ve věci samé, může samostatně provádět vyšší soudní úředník. Dle písm. b) citovaného ustanovení je tomu tak v řízení o dědictví, v němž není třeba nařídit jednání u soudu, s určitými výjimkami (bod 1. až 6.), které však na danou věc nedopadají. Na tom dle odvolacího soudu nic nemění §10 písm. h) zákona č. 62/1999 Sb., kterým došlo ke změně zákona č. 189/1994 Sb., neboť uvedené ustanovení umožňuje předsedovi senátu pověřit vyššího soudního úředníka provedením úkonů v řízení o dědictví, které nejsou uvedeny v §9 odst. 1 písm. b), a právě jen těchto úkonů se týká výjimka jednání soudu a rozhodování ve věci samé. Odvolací soud neshledal důvodnou ani další námitku stěžovatelky, že dědičkou výše zmíněných parcel měla být ona. Jejich dědičkou byla zůstavitelem stanovena H. P. (závěť NZ 122/97), jak to mělo být konstatováno v protokolu o předběžném šetření ze dne 1. 10. 1997, kterého se stěžovatelka zúčastnila a nic proti závěti nenamítala. Později začala tvrdit, že dědičkou předmětných parcel měla být ona a podala trestní oznámení na notáře, který závěť sepisoval. Odvolací soud v návaznosti na to uvedl, že v daném dědickém řízení již řešil, že případné trestní řízení na rozhodnutí ve věci žádný vliv nemá, přičemž odkázal na své rozhodnutí ze dne 14. 10. 2002, č.j. 15 Co 464/2002-237. Dále uvedl, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle §175k o. s. ř., neboť dědické právo stěžovatelky ze závěti neplyne a jejím zpochybněním by stěžovatelka ničeho dosáhnout nemohla, protože není současně dědičkou ze zákona. Pokud jde o stanovení povinnosti stěžovatelce uhradit notáři JUDr. K. odměnu a náhradu nákladů, soud prvého stupně dle soudu odvolacího postupoval plně v souladu s §14 až §16 vyhlášky č. 612/1992 Sb. a rozhodnutí o tom nemůže být v rozporu s dobrými mravy, protože poté, co se jmenovaný dověděl o důvodech svého vyloučení, bylo o jeho vyloučení soudem rozhodnuto, přičemž v mezidobí nečinil žádné úkony, nehledě na to, že důvodem, proč notář vyslovil pochybnosti o své nepodjatosti, byl incident vyvolaný stěžovatelkou.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka - v podstatě jako ve výše zmíněném odvolání - namítá, že usnesení soudu prvého stupně trpí procesní vadou, protože namísto předsedy senátu rozhodoval vyšší soudní úředník, když dle §38a o. s. ř. a §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 189/1994 Sb. je sice vyšší soudní úředník oprávněn provádět jednotlivé úkony v dědickém řízení, avšak to neplatí, jde-li o úkon spočívající v rozhodování ve věci samé (§10 písm. h) cit. zákona); přitom dle stěžovatelky mělo být v její věci postupováno dle §175k o. s. ř. To stěžovatelka odůvodňuje tím, že během celého dědického řízení namítala, že jí jako dědičce po zůstaviteli mají příslušet i další pozemky než ty, jejichž nabytí jí bylo okresním soudem následně potvrzeno. Okresní soud však neučinil v průběhu dědického řízení žádné kroky ke zjištění rozsahu dědického práva stěžovatelky, přestože uváděla, že dne 29. 8. 1997 byla v kanceláři notáře JUDr. K. osobně přítomna sepisu závěti zůstavitele, jehož se zúčastnily i výše zmíněné dědičky a na kterém měl zůstavitel výslovně vyjádřit, že jí mají být "vydány" předmětné nemovitosti, a přesto jmenovaný notář tyto pozemky do závěti nezahrnul. Dle stěžovatelky v rámci dědického řízení mělo být na základě §175k odst. 2 o. s. ř. vydáno usnesení, kterým by byla za účelem odstranění sporu stěžovatelce určena lhůta k podání dědické žaloby, přičemž ani soud prvého, ani druhé stupně nezdůvodnily, proč takto nepostupovaly, ačkoliv by to vytvořilo pevný základ pro právní vztahy dědiců a ve svém důsledku by se předešlo dalším, nyní uplatňovaným podáním. Dále stěžovatelka namítá, že přiznání odměny JUDr. K. je třeba chápat jako zneužití práva a rozpor se zásadou dobrých mravů. Dle stěžovatelky došlo ze strany soudu k extenzivní interpretaci ustanovení §9 odst. 1 a §10 písm. h) zákona č. 189/1994 Sb. k její tíži, což vede k poškození jejích práv a oprávněných zájmů dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dále má být stěžovatelce napadeným rozhodnutím odpíráno právo vlastnit majetek, jakož i právo dědické, jež jsou zaručena čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Postupem obecných soudů dle názoru stěžovatelky došlo také k tomu, že dědictví po zůstaviteli nebylo řádně projednáno, když prvostupňové rozhodnutí bylo nesprávně vydáno vyšším soudním úředníkem a když nebylo umožněno stěžovatelce podat dědickou žalobu; tím byla porušena práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolací soud dle stěžovatelky dále vyložil §148 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s §3 občanského zákoníku, a to k tíži stěžovatelky. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Při posuzování ústavních stížností Ústavní soud vychází z toho, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů na to, zda v posuzovaném případě bylo nezbytné postupovat podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. V souvislosti s tím stěžovatelka namítá, že soudy ani dostatečně nevysvětlily, na základě čeho k závěru, že tomu tak nebylo, dospěly. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného usnesení je zcela zřejmé, že by postup soudu podle citovaného ustanovení neměl opodstatnění, neboť stěžovatelka byla dědičkou ze závěti, přičemž z příslušné závěti zůstavitele bylo zřejmé, že dědičkou předmětných nemovitostí nebyla stanovena ona, a tak právo stěžovatelky k nim nebylo možno na základě závěti dovozovat; vzhledem k tomu, že stěžovatelka není současně dědičkou ze zákona, bylo by napadení příslušné závěti z její strany bezpředmětné. S tímto názorem s Ústavní soud plně ztotožňuje, a tak nezbývá než danou námitku stěžovatelky odmítnout.
Pokud stěžovatelka dále namítala nesprávnou interpretaci ustanovení §9 odst. 1 a §10 písm. h) zákona č. 189/1994 Sb., Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval okolnostmi, za nichž nesprávná interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů, příp. jiných orgánů veřejné moci, může založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Např. v nálezu ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) Ústavní soud konstatoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
Takový postup však Ústavním soudem zjištěn nebyl, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, vysvětlil, z jakého důvodu se neztotožňuje s interpretací stěžovatelky příslušných ustanovení zákona č. 189/1994 Sb., čímž se plně vypořádal s příslušnou námitkou stěžovatelky obsaženou v jejím odvolání. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů v daném bodě neztotožňuje, ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásady dobrých mravů tím, že jí byla uložena povinnost uhradit (v poměrné části) odměnu a náklady soudnímu komisaři JUDr. K., s uvedenou námitkou se již plně vypořádal odvolací soud, a tak nezbývá než stěžovatelku odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí. Kromě toho, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé zpravidla zcela postrádá ústavně právní dimenzi.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu