ECLI:CZ:US:2003:2.US.212.03
sp. zn. II. ÚS 212/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., právně zastoupeného JUDr. A. Z., proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 2 KZv 38/2002, a dále proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2003, č. j. 11 Nt 513/2003-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 11. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 2 KZv 38/2002, a dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2003, č. j. 11 Nt 513/2003-12, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, 2, 5 jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením ze dne 24. 3. 2003, č. j. 11 Nt 513/2003-12, Krajský soud v Hradci Králové zamítl podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost obviněného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele") proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 2 KZv 38/2002, kterým státní zástupce rozhodl, že obviněný L. B. se z důvodů uvedených v ust. §67 písm. c) tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě. Při zkoumání důvodů vazby podle §67 tr. řádu vycházel krajský soud z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky uvedených trestných činů a existují zřejmé důvody k podezření, že tyto spáchal právě obviněný, který se k trestné činnosti doznal a je usvědčován i spoluobviněným C. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dále uvedl, že obviněný spáchal majetkovou trestnou činnost, která pro něho znamenala zdroj příjmů. Má sklony k páchání této trestné činnosti, neboť již byl za majetkovou trestnou činnost souzen. Tato nyní graduje stran výše způsobené škody. Za takového situace podle krajského soudu existuje nebezpečí jejího pokračování, resp. opakování. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na důvody uváděné státním zástupcem, pro které nemohlo být dosud vyšetřování ukončeno.
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit se spoluobviněným C. odcizením motorového vozidla zn. A. v celkové hodnotě 1 500 000 Kč, resp. dle znaleckého posudku v hodnotě 832 500 000 Kč, ke škodě C. L. P., odcizením tam uložených věcí v celkové hodnotě kolem 20 000,- Kč ke škodě společnosti E., F., s. r. o., P. a dalších věcí v hodnotě kolem 20 000,- Kč z majetku V. V.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 6 Nt 72/2002, z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu. Lhůta trvání vazby se zde započítává od okamžiku zadržení stěžovatele tj. v tomto případě od 5. 8. 2002 od 12. 15 hod. Usnesením krajského státního zástupce ze dne 11. 11. 2002 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává z daného vazebního důvodu ve vazbě.
V ústavní stížnosti stěžovatel dává najevo svou nespokojenost s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu (totéž se týká i rozhodnutí státního zástupce), především poukazuje na rozdíl ve stanovené výši škody (ve sdělení obvinění je škoda vyčíslena ve výši 1 500 000,- Kč, přestože od října 2002 je k důkazu znalecký posudek, který stanoví hodnotu vozu ve výši 832 500,- Kč).
Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o druhém prodlužení stěžovatelovy vazby podle ust. §71 odst. 4 tr. řádu, ačkoliv zákonné podmínky splněny nejsou. Podle stěžovatele právní kvalifikace trestného činu §247 odst. 1 písm. b). odst. 3 písm. b) tr. zák. zakládá trvání vazby 2 roky (§71odst. 8 písm. b) tr. řádu)., nikoli 3 roky, jak oba orgány dovozují a kdy tedy délka vazby v přípravném řízení by měla trvat 8 měsíců (což uplynulo 5. 4. 2003) Stěžovatel má zato, že za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§71 odst. 8 písm. c) tr. řádu) je nutno považovat toliko tr. činy vyjmenované v ust. §62 tr. zákona a nikoliv i trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání nejméně 8 roků (ust. §41 odst. 2 tr. zákona), neboť ust. §41 tr. zákona se týká ukládání trestu zvlášť nebezpečným recidivistům, tedy za opakovaná jednání kvalifikovaná jako tr. čin s touto trestní sazbou. Podle stěžovatele jde tedy o zcela jiná hlediska spočívající v hodnocení společenské nebezpečnosti těchto opakovaných trestných činů.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že on sám se dopustil toliko jednoho skutku se spoluobviněným C., poškozenými jsou česká firma i občan. Není zde podle stěžovatele žádná okolnost, která by odůvodňovala nedokončení vyšetřování stran osoby stěžovatele. A také pokud usnesení krajského státního zástupce připomíná závažné důvody pro neskončení věci v dosud stanovené lhůtě, pak jde pouze o důvody vážící se k ostatním spoluobviněným. Proto stěžovatel navrhuje vyloučení jeho věci k samostatnému projednání. Krajský soud, uvádí stěžovatel, se těmito úvahami vůbec nezabýval, a proto za této situace nebyly náležitě hodnoceny podmínky prodloužení vazby ve smyslu ust. §71 odst. 4 tr. řádu, že totiž stěžovatelovým propuštěním bude zmařen nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující:
Podle ust. §89 odst. 11 tr. zák., se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Bez ohledu na rozdíl ve stanovené výši škody (ve sdělení obvinění je škoda vyčíslena ve výši 1 500 000,- Kč, dle později vyhotoveného znaleckého posudku je hodnota vozu stanovena ve výši 832 500,- Kč) je nepochybné, že trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. je důvodné.
Podle ust. §247 odst 3 písm. b) tr. zák., bude odnětím svobody na dvě léta až osm let pachatel potrestán, způsobí-li trestným činem krádeže značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle ust. §71 odst. 8 písm. c) tr. řádu, celková doba vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, dle §71 odst. 9 tr. řádu, připadá jedna třetina přípustné doby vazby na přípravné řízení.
Podle ust. §41 odst. 2 tr. zák., jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Uvedené se tedy vztahuje i na stěžovatele.
Námitka stěžovatele, že za zvlášť závažné úmyslné trestné činy je třeba považovat pouze trestné činy vyjmenované v ust. §62 tr. zákona a nikoliv trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání nejméně 8 roků, je nedůvodná. Citované ustanovení trestního řádu stanoví maximální dobu trvání vazby v trestním řízení v případech, kdy je vedeno trestní stíhání pro "zvlášť závažný úmyslný trestný čin", aniž odkazuje na příslušné ustanovení trestního zákona. Tento odkaz, z jehož absence stěžovatel dovozuje nutnost aplikace ust. §62 tr. zák., by však byl zcela nadbytečný, neboť jednou definici pojmu "zvlášť závažný trestný čin" obsahuje ust. §41 odst. 2 tr. zák. Ustanovení §41 tr. zák. se netýká ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi, jak namítá stěžovatel, nýbrž v odstavci 1 definuje pojem "zvlášť nebezpečný recidivista" a v odstavci 2, což již bylo uvedeno, pojem "zvlášť závažný trestný čin". Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinou legální definici zvlášť závažných trestných činů, není třeba v ustanoveních trestního řádu, ve kterých je tento pojem obsažen, citovat příslušné ustanovení trestního zákona (trestní řád i v dalších ustanoveních neuvádí za pojmem "zvlášť závažný úmyslný trestný čin" citaci ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. - např. §88 odst. 1, §158e odst. 1 tr. řádu). Ustanovení §62 tr. řádu, jehož aplikace se stěžovatel domáhá, rozhodně neobsahuje definici zvlášť závažných trestných činů, nýbrž upravuje zvláštní případy podmíněného propuštění, zpřísňuje možnost podmíněného propuštění pachatelů nejzávažnějších vyjmenovaných trestných činů, zvlášť nebezpečných recidivistů a pachatelů, jimž byl uložen výjimečný trest. Pojem "zvlášť závažný úmyslný trestný čin" definovaný v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. a obsažený v ustanovení §71 odst. 8 písm. c) tr. řádu je pojmem širším než nejzávažnější trestné činy vyjmenované v ustanovení §62 tr. zák., a to právě o úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let.
Z uvedeného vyplývá, že maximální délka doby trvání vazby v přípravném řízení zatím u stěžovatele překročena nebyla.
Pokud jde o důvod dalšího trvání vazby, ten byl dostatečně rozveden jak v usnesení krajského státního zástupce, tak i v usnesení krajského soudu. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že věc dosud nebyla skončena, je Ústavní soud toho názoru, že uvedená skutečnost byla dostatečně odůvodněna v usnesení krajského státního zástupce. A pokud jde dále o námitku stěžovatele, že jeho věc měla být vyloučena k samostatnému projednání, Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění usnesení krajského sudu, ve kterém se uvádí, že "se jedná o společnou trestnou činnost, kdy je účelné vést společné trestní řízení".
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., zasáhla i do ustanovení §20 tr. řádu, i nadále se však zásadně koná společné řízení při objektivní souvislosti, tedy proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí (např. spolupachatelství ve smyslu ust. §9 tr. zák., účastenství podle ust. §10 tr. zák.), ale i u subjektivní souvislosti by tomu tak mělo být, především u pokračování v trestném činu a u trestného činu hromadného a trvajícího, pokud tomu nebrání důležité důvody. V dané trestní věci je stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin spáchaný formou spolupachatelství s dalším obviněným v téže trestní věci, takže při vyloučení trestní věci stěžovatele ze společného řízení by byl popřen smysl ustanovení §20 odst. 1 tr. řádu, tj., aby trestní řízení bylo provedeno ekonomicky a účelně, přičemž jde i o to, aby soud při více obviněných, jejichž trestný čin spolu souvisí, mohl lépe zhodnotit míru zavinění a lépe odstupňovat tresty. Rovněž vyloučení trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k samostatnému projednání za situace, kdy tento útok je součástí pokračujícího trestného činu, pro který je stíhán spolupachatel stěžovatele, by bylo v rozporu se smyslem ustanovení §20 odst. 1tr. řádu.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 8 odst. 1, 2, 5 nebo čl. 36 odst. 1Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 3. června 2003