ECLI:CZ:US:2003:2.US.215.02
sp. zn. II. ÚS 215/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti T. T. Q., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2001, č.j. 4 To 519/2001-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí s tím, že jeho vydáním byla porušena práva na obhajobu zakotvená v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v ust. čl. 38 odst. 2 Listiny, nebyla respektována zásada čl. 39 Listiny, když jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit a tvrdil, že došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR o způsobu užívání státní moci. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z trestního spisu Okresního soudu v Mostě, sp.zn. 3 T 588/2000, vyplývá následující stav věci. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 7. 2001 [3 T 588/2000-345] byl stěžovatel společně se svou manželkou uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, dále jen "tr. zák"], protože soud dospěl k závěru, že neoprávněně prodali jinému omamnou látku a spáchali takový čin ve větším rozsahu, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Manželce stěžovatele byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a trest vyhoštění. Na základě odvolání obžalovaných se věcí dále zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2001 [47 To 519/2001-367] zrušil napadený rozsudek okresního soudu a při nezměněné kvalifikaci uložil stěžovateli stejný trest (Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 15. 5. 2002 [6 Tdo 152/2002] jako nepřípustné odmítl). Krajský soud rozsudek zrušil, protože shledal, že nebylo dostatečně objasněno, zda stěžovatel a jeho manželka skutečně převzali za prodaný heroin i částku 60 000,- Kč. Proto krajský soud znovu rozhodl o vině stěžovatele, přičemž skutková zjištění, která korigoval ve výše uvedeném směru, podřadil pod stejná ustanovení trestního zákona jako soud okresní.
Stěžovatel uvedl, že krajský soud vyjmul ze skutkové věty částku 60 000,- Kč, avšak opět použil stejné ustanovení trestního zákona [§187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.], byť se po odečtení této částky podstatně změnila výchozí situace pro hodnocení nebezpečnosti trestného činu. Nesprávné použití tohoto ustanovení trestního zákona bylo v rozporu s ustanovením čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Dále se namítá, že pro stěžovatelovu velmi špatnou znalost českého jazyka byl sice do řízení formálně přibrán tlumočník, avšak žádná písemnost nebyla stěžovateli doručena v překladu do vietnamského jazyka a stěžovatel tak nemohl znát obsah obžaloby a obsah rozsudků, čímž mu byla odebrána možnost k řádné přípravě obhajoby, garantovaná čl. 40 odst. 3 Listiny. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 4. 3. 2002 a pro překlad tak platí ust. §28 odst. 2, zákona č. 141/1961 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "tr. řád"). Obžalobu podal věcně nepříslušný státní zástupce, a tím bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR o způsobu užívání státní moci. Stěžovatel dále poukázal na nevěrohodnost svědků, kteří jsou závislými konzumenty drogy a vyslovil názor, že byť jen vyslovená pochybnost o jejich způsobilosti měla být soudem brána jako návrh na zajištění důkazu vyšetřením duševního stavu svědka s přibráním znalce, který by po vyšetření duševního stavu svědků umožnil soudu posoudit otázku věrohodnosti svědectví, když takto orgány činné v trestním řízení posuzovaly duševní stav a věrohodnost svědků pouze svou laickou úvahou bez odborných znalostí. Nepřibráním znalce byla rovněž porušena obhajovací práva stěžovatele. Stěžovateli a jeho manželce byl uložen trest vyhoštění, přitom orgánům činným v trestním řízení bylo známo, že stěžovatel byl na území České republiky od r. 1982 do r. 1989 a dále od r. 1992 dosud a má zde pracovní a sociální zázemí. Soud neměl vyčkávat až stěžovateli v době vazebního stíhání skončí dlouhodobý pobyt, který se povoluje na dobu 1 roku, když měl povolení k dlouhodobému pobytu posoudit ke dni počátku omezení na svobodě. Trest vyhoštění byl uložen v rozporu s ust. čl. 39 Listiny. Z uvedených důvodů žádal stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2001 [4 To 519/2001].
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem [§30 odst. 4 zákona] se k podané stížnosti vyjádřila [§32 zákona] dopisem ze dne 14. 5. 2002, v němž plně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a ve vztahu k výroku o trestu odkázala i na odůvodnění nenapadeného rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 7. 2001 [3 T 588/2000-345], se kterým se senát krajského soudu v této části ztotožnil. Krajský soud nadále trvá na tom, že k uložení trestu nedošlo v rozporu s trestním zákonem. V době rozhodování soudu o trestu neexistovala žádná skutečnost uvedená v ust. §57 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "tr. zák"), která by uložení tohoto druhu trestu vylučovala. Dalšími námitkami stěžovatele, které uplatnil už v řízení před soudy prvního a druhého stupně a znovu zopakoval v ústavní stížnosti, se soud podle předsedkyně senátu zabýval a vyřešil je způsobem uvedeným v napadeném rozsudku, když nemá, co by na svých závěrech měnil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. K porušení základních práv a svobod by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou, že stěžovatel byl zkrácen na svých obhajovacích právech tím, že mu nebyl znám obsah obžaloby a rozsudků, a proto si nemohl řádně připravit svou obhajobu. Podle ust. §28 tr. řádu platí od 1. 1. 2002, že je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14 tr. řádu, přibere se tlumočník. Obviněnému je třeba písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obžalobu, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Jestliže s doručením rozhodnutí je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu. Ustanovení §28 tr. řádu účinné před datem 1.1. 2002 pouze ukládalo, že bylo-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti nebo prohlásil-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibral se tlumočník; tlumočník mohl být zároveň zapisovatelem.
Z trestního spisu vyplývá, že v předmětné věci byla k řízení opatřením ze dne 21. 3. 2000 ustanovena a přibrána tlumočnice T. T. M. (č.l. 128), dne 10. 5. 2000 tlumočnice K. D. Š. (č.l. 131) a opatřením ze dne 12. 5. 2000 (č.l. 134) byl ustanoven a přibrán tlumočník Ing. N. H., kteří byli řádně poučeni o svých povinnostech [§29 odst. 1 tr. řádu.] Jeden z tlumočníků pak vždy působil jak u jednotlivých částí hlavního líčení u okresního soudu (dne 15. 11. 2000 - č.l. 276; 22. 1. 2001, - č.l. 280; 7. 3. 2001- č.l. 300; 11. 4. 2001 - č.l. 322; 23. 5. 2001 - č.l. 331; 2. 7. 2001 - č.l. 336; 23. 7. 2001 - č.l. 341), tak u veřejného zasedání u krajského soudu (dne 26. 9. 2001 - č.l. 363), stejně tak jako u procesních úkonů (relevantních z hlediska rozhodování krajského soudu), prováděných před podáním obžaloby. Zmíněným úkonům byl přítomen stěžovatel a jeho obhájce. Z trestního spisu však nevyplývá, že by stěžovatel nebo jeho obhájce v průběhu řízení namítali omezení obhajovacích práv v důsledku jazykové bariéry. Z protokolu o veřejném zasedání u Krajského soudu v Ústí nad Labem konaném dne 26. 9. 2001 (č.j. 4 To 520/2001-363 až 365) vyplývá, že rozsudek, včetně podstatné části odůvodnění, byl za přítomnosti stěžovatele, jeho obhájce a tlumočníka, řádně vyhlášen dne 26. 9. 2001 [§128 odst. 2 tr. řádu] a Ústavní soud nemá důvod k pochybnosti o tom, že obsah tohoto individuálního právního aktu došel do sféry chápání stěžovatele. Tehdy účinné znění trestního řádu povinnost doručovat rozsudek v překladu nestanovovalo a přechodná ustanovení trestního řádu, resp. jeho novely č. 265/2001 Sb., na daný případ nepamatují. Platí zásada, že procesní úkon je prováděn podle procesního předpisu účinného v době provedení úkonu. Rozsudek byl proveden před účinností novely tr. řádu, a to včetně podstatné části odůvodnění shodující se s písemným vyhotovením rozsudku. Nelze učinit závěr, že obhajovací práva stěžovatele byla dotčena. Tento závěr je rovněž podporován výkladem novelizovaného ustanovení §28 tr. řádu podle jeho účelu, jímž je nepochybně zajištění obeznámení obviněného s obsahem jednotlivých procesních úkonů. Tohoto účelu bylo nepochybně dosaženo, o čemž svědčí jak procesní aktivity stěžovatele, který napadl oba rozsudky podáními, z nichž vyplývá detailní obeznámenost s podstatou jeho trestní věci, tak obsah spisu dokládající působení tlumočníků a obhájce stěžovatele v předmětném trestním řízení.
Z dalšího obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů prvního a druhého stupně a jen opakuje svá tvrzení, která již uplatnil v podaném odvolání směřujícímu proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podstata této části ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů. Např. krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí [str. 2 verte] uvádí: "Odvolací soud zjistil, že dva z důkazů... nebyly opatřeny a provedeny v souladu s trestním řádem, neboť svědci nebyli poučeni podle §100 tr. řádu o právu odepřít výpověď a v důsledku tohoto nelze je hodnotit při tvorbě skutkových zjištění. Ostatní ve věci provedené a usvědčující důkazy tvoří uzavřený řetěz důkazů, které na sebe navazují, doplňují se navzájem, a v jeho důsledku je trestná činnost obou obžalovaných spolehlivě prokázána". Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud se věnoval otázce věrohodnosti svědků [str. 3 napadeného rozhodnutí]. Soud uvádí: "O věrohodnosti uvedených svědků, kteří opakovaně, podrobně, a přestože nezávisle na sobě, navzájem shodně popsali způsob, jakým oba obžalovaní heroin prodávali, včetně jmen prostředníků..., včetně míst, kde k prodeji docházelo, včetně typů a označení psaníček, v nichž byl heroin prodáván, včetně přezdívek obou obžalovaných, popsali též shodně jejich rodinné vztahy i míru účasti každého z nich na distribuci heroinu". Pokud soud sám nezískal pochybnost o věrohodnosti a psychické způsobilosti svědků, pak nelze mít bez dalšího za to, že pouhé vyslovení pochybnosti stěžovatelem mělo vést k znaleckému posouzení věrohodnosti svědků. Pokud soudy neměly v otázce psychické způsobilosti svědků pochybnosti a rozhodly se znalce neustanovit, pak nelze tomuto jejich postupu nic vytknout. Ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla dotčena. V tomto směru tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecný soud se s nimi náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, které je v souladu s požadavky ust. §125 odst. 1 tr. řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonnými předpisy, kterými jsou trestní zákon a trestní řád, do kterých se promítají principy upravené v čl. 36 a násl. Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Oba obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dostatečně zhodnotily i všechny relevantní skutečnosti zjištěné v dosavadních řízeních a vyvodily z nich odpovídající závěry. Ústavní soud neměl podklad k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud stěžovatel namítá nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci jeho jednání, pak lze připomenout, že znak "ve větším rozsahu" podmiňující použití přísnější trestní sazby u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona nelze ztotožňovat se znakem materiální škody, poněvadž charakterizuje rozsah (dobu páchání, množství dotčených osob a podobně) trestného jednání a nelze jej považovat pouze za finančně vyjádřitelné kritérium. Znak většího rozsahu u této kvalifikované skutkové podstaty je nutno posuzovat ve vztahu k základní skutkové postatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1 tr. zák.], k jehož dokonání může podle okolností případu stačit, že pachatel jinému opatřil nebo pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku, a to v jakémkoli malém množství [k tomu srov. také Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon: Komentář, 5. Vydání, C.H. Beck, Praha, 2003, str. 1068]. Skutek, tak jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, je plně podřaditelný pod použité ustanovení tr. zákona a jednáním soudu nebyly ústavně garantovaná práva a svobody stěžovatele porušeny. Stejný závěr platí o blíže nerozvedené námitce, že obžalobu podal věcně nepříslušný státní zástupce. V daném stádiu řízení by taková vada sama o sobě nemohla způsobit zásah do ústavně zaručených práv. Stěžovatel dále namítá, že trest vyhoštění byl uložen protiústavně, avšak podle ust. §57 tr. zákona může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák.]. Z rozsudků vyplývá, že soudy dospěly k závěru, že všechny výše uvedené znaky nejsou dány. Např. skutečnost, že stěžovateli byl trest vyhoštění uložen společně s jeho manželkou, vylučuje naplnění znaku zájmu na slučování rodin. Přitom je nepochybné, že všechny skutečnosti uvedené v ust. §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. musí být dány kumulativně [srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon: Komentář, 5. Vydání, C.H. Beck, Praha, 2003, str. 443]. Závěrům obecných soudů proto v tomto směru nelze nic vytknout, když ani tímto postupem nedošlo k zásahu od ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu