ECLI:CZ:US:2003:2.US.224.02
sp. zn. II. ÚS 224/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele I. T., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 15 Co 331/2001, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. května 2001, sp. zn. 57 C 246/92, mimo ústní jednání dne 23. dubna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 8. dubna 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2002 (doplněném dne 19. dubna 2002), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2002 (15 Co 331/2001-192) a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. května 2001 (57 C 246/92-174), a tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný soud v napadeném rozhodnutí zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po ČR Ministerstvu financí ČR domáhal vrácení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím z titulu propadnuté dražební jistoty. Dle názoru stěžovatele tímto rozhodnutím porušil jeho ústavní právo na soudní ochranu, neboť "nelze beztrestně přihlížet k tomu, jak se někdo - fyzická osoba či stát - pomocí nesprávného výkladu zákona způsobem zjevně úmyslným a zcela odporujícím dobrým mravům na úkor druhého obohacuje, a to pod rouškou jakéhokoliv zákonného ustanovení". Stěžovatel vydražil provozní jednotku, která nesplňovala slibované předpoklady, a proto nedošlo k úhradě kupní ceny ve stanovené lhůtě 30-ti dnů. Stěžovatel byl uveden v omyl tím, že mu záměrně nebyly sděleny podstatné skutečnosti ohledně vlastnosti předmětu dražby a dle tvrzení stěžovatele byla dražba od počátku neplatná.
Z doplnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti rozsudku krajského soudu též dovolání. Dne 18. dubna 2003 bylo ověřeno, že dovolání je v současné době u Nejvyššího soudu ČR vedeno pod sp. zn. 32 Odo 567/2002, že Nejvyšší soud ČR v projednávané věci doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud ČR o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona). .
V Brně dne 23. dubna 2003 Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj