ECLI:CZ:US:2003:2.US.235.03
sp. zn. II. ÚS 235/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky MUDr. A. F., zastoupené advokátkou JUDr. A. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. 37 Co 210/2002, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo zejména k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 22 P 279/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, čj. 22 P 279/99-175, bylo předchozí rozhodnutí téhož soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 22 P 279/99, ve výroku o výživném změněno tak, že výživné matky (stěžovatelky) v částce 450,- Kč měsíčně na nezl. B. a v částce 300,- Kč měsíčně na nezl. M. se zvyšuje od 25. 1. 2001 na částku 800,- Kč měsíčně resp. 650,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Stěžovatelce bylo dále uloženo zaplatit nedoplatek na výživném za dobu od 25. 1. 2001 do 30. 4. 2002 v částce 5.430,- Kč pro nezl. B., resp. 5396,- Kč pro nezl. M..
K odvolání otce bylo uvedené rozhodnutí změněno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2003, čj. 37 Co 210/2002-195, tak, že se výživné stanovené stěžovatelce zvyšuje pro období od 16. 10. 2000 do 31. 12. 2001 na částku 1.200,- Kč měsíčně pro nezl. B. a 800,- Kč měsíčně na nezl. M., pro období od 1. 1. 2002 do 30. 4. 2002 na částku 2.000,- Kč měsíčně na nezl. B. a 1.600,- měsíčně na nezl. M. a za období od 1. 5. 2002 na částku 3.000,- Kč měsíčně pro nezl. B. a 2.400,- Kč měsíčně pro nezl. M. Výživné je splatné do 15. dne v měsíci předem. Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném od 16. 10. 2000 do 31. 12. 2002 na nezl. B. ve výši 37.487,- Kč a na nezl. M. ve výši 29.258,- Kč, a to k rukám otce do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Stěžovatelka napadla posledně uvedené rozhodnutí v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že v řízení před krajským soudem jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť soud postupoval v rozporu se zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Krajský soud vydal napadený rozsudek v její nepřítomnosti. V protokolu o jednání je uvedeno, že doručení stěžovatelce je vykázáno uložením dne 16. 12. 2002. Stěžovatelka však namítá, že v daném případě nebylo možné doručit uložením, neboť nebyly naplněny náležitosti, předvídané o.s.ř., zejména v ustanovení §50d a §50e. Na doručence chybí podpis doručovatele. Stěžovatelka odkazuje též na ustanovení §46 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je doručení neúčinné, je-li písemnost odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem. Upozornila, že do schránky má přístup i její bývalý manžel (účastník řízení před obecnými soudy), jenž protichůdný zájem na věci má. Sdělila, že se chtěla jednání u odvolacího soudu zúčastnit, předložit při něm daňová přiznání a zodpovědět dotazy soudu. Předvolání na jednání ani výzva k předložení daňového přiznání jí však nebyly doručeny. Soud proto ve věci rozhodl s použitím domněnky, že její příjmy dosahují 15násobku životního minima a určil jí nepřiměřeně vysoké výživné. Domnívá se, že postupem soudu byla porušena rovnost mezi účastníky. Soud se zabýval pouze tvrzeními bývalého manžela Ing. P. F., na něž nemohla reagovat. Krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch, čímž měl dále porušit zásadu dvojinstančnosti řízení.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že v ústavní stížnosti citovaná ustanovení §50d a §50e o.s.ř. jsou účinná až od 1. 1. 2003.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka předně namítá, že uložením zásilky, kterou byla předvolávána na jednání u odvolacího soudu, nedošlo k jejímu řádnému doručení, neboť doručen-ka nemá náležitosti vyžadované ustanovením §50d a §50e o.s.ř. Jak již podotkl krajský soud ve svém vyjádření, není možné uvedená ustanovení na danou věc aplikovat. K doručování došlo v prosinci 2002. Citovaná ustanovení jsou účinná až ode dne 1. 1. 2003. Postup při doručování upravoval zák. č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách). Podle jeho ustanovení §6 odst. 1 se poštovní služby poskytují podle poštovních podmínek, které musí mít písemnou formu. Poštovní podmínky stanoví vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence, dále jen "vyhláška"). Krajský soud doručoval předvolání stěžovatelce jako doporučený dopis s dodejkou [§20 odst. 1 písm. d), §31, §45 odst. 1 písm. a) vyhlášky]. Podle ustanovení §46 vyhlášky v případě doplňkové služby "Dodejka" opatří držitel poštovní licence odesílateli písemné potvrzení prokazující dodání poštovní zásilky nebo výplatu poukázané peněžní částky příjemci. Toto potvrzení má formu stanovenou držitelem poštovní licence (odst. 2). Pokud jde o vnitrostátní poštovní zásilku, může odesílatel použít též zvláštní obálku, jejíž součástí je potvrzení podle odstavce 2; její úprava musí být schválena držitelem poštovní licence (odst. 3, věta první, téhož ustanovení). Z ustanovení §60 odst. 11, část věty před středníkem, vyhlášky dále plyne, že v případě této služby ("dodejka") držitel poštovní licence do potvrzení podle §46 odst. 2 uvede den, kdy byly poštovní zásilka nebo poukázaná peněžní částka, které byly uloženy podle §58 odst. 1 a odst. 4 až 8 nebo podle odstavce 7 písm. c) nebo d), připraveny k vyzvednutí.
Přezkoumáním písemnosti, kterou krajský soud stěžovatelce zasílal a která mu byla jako nedoručená vrácena, Ústavní soud nezjistil porušení výše citovaných ustanovení vyhlášky. Krajský soud použil pro doručování zvláštní obálku, jejíž součástí je potvrzení o dodání poštovní zásilky. Na této zásilce je řádně vyplněna rubrika "Zásilka uložena dne" a opatřena podpisem. Na zadní straně zásilky je jako důvod navrácení zásilky uvedeno, že zásilka nebyla vyžádána, a doplněna informace "Adresát nezastižen, oznámeno, uloženo". Tento údaj je doplněn razítkem pošty a podpisem. S ohledem na výše uvedené nelze dospět k závěru, že by dodejka neměla požadované náležitosti a že by doručování bylo z tohoto důvodu vadné.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, ani pokud tvrdí, že je doručení neúčinné podle ustanovení §46 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, je-li podle odstavce 2 písemnost odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem, je doručení neúčinné. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že, nebyl-li adresát zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Uvedené ustanovení nelze interpretovat a aplikovat způsobem, který naznačuje stěžovatelka. Jak ze znění ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, zákon rozlišuje jednak písemnost, která má být doručována (v tomto případě předvolání na jednání), jednak výzvu, kterou je adresát případně vyrozuměn o uložení doručované písemnosti. Za přesně stanovených podmínek umožňuje ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. doručovanou písemnost předat jiné osobě než adresátovi. Na tyto případy dopadá ustanovení §46 odst. 3 o.s.ř., jež vylučuje účinnost takového doručení, je-li písemnost odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem. K tomu však v projednávané věci evidentně nedošlo. Navrácená písemnost nepotvrzuje a konečně ani stěžovatelka netvrdí, že doručovanou písemnost převzal jiný účastník řízení, který má na věci protichůdný zájem. Skutečnost, že snad do její poštovní schránky má přístup i její bývalý manžel, proto v posuzovaných souvislostech není relevantní, neboť doručovanou písemnost nepřevzal.
Stěžovatelka konečně namítá, že se soud zabýval pouze tvrzeními bývalého manžela, na něž nemohla reagovat. Změnil rozhodnutí v její neprospěch. Podle názoru stěžovatelky tím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a rovnosti mezi účastníky.
Podle ustanovení §211 o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Podle ustanovení §216 odst. 3 dále platí o.s.ř., že není důvodem pro přerušení řízení, jestliže se účastníci nebo některý z nich nedostaví k jednání u odvolacího soudu.
Z obsahu spisu plyne, že se stěžovatelka z účasti na prvním jednání odvolacího řízení (dne 11. 12. 2002) předem řádně omluvila. Soud tedy usnesením ze dne 11. 12. 2002 jednání odročil. Na další jednání dne 6. 1. 2003 byla stěžovatelka řádně předvolána, jak bylo objasněno výše. S ohledem na citovaná ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., resp. 216 odst. 3 o.s.ř. nebránilo odvolacímu soudu nic v tom, aby věc projednal a rozhodl o ní i v její nepřítomnosti. Nemohlo tedy dojít k porušení zásady rovnosti účastníků.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani závěru stěžovatelky, dle něhož odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že změnil rozhodnutí soudu prvého stupně v její neprospěch. Možnost takového postupu vyplývá z ustanovení §220 odst. 1 a 2 o.s.ř., podle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav, zejména, pokud jde o změnu poměrů účastníků, výši jejich příjmu a potřeby nezletilých dětí. Odvolací soud pouze doplnil důkazní řízení zejména v tom směru, aby zjistil případné změny v poměrech účastníků. Pokusil se též doplnit dokazování o podklady pro zhodnocení příjmů stěžovatelky po 1. 5. 2002, které nebyly předmětem dokazování soudu prvního stupně. Zde však neuspěl, neboť stěžovatelka podklady soudu neposkytla. Skutkové okolnosti tedy byly zjištěny správně, resp. po jejich doplnění bylo možno ve věci rozhodnout. Odvolací soud dospěl ovšem po jejich zhodnocení oproti soudu prvého stupně k odlišným závěrům stran odpovídající výše výživného matky s přihlédnutím k poměrům účastníků a stran data změny poměrů mezi účastníky, od něhož tedy bylo nezbytné poskytovat výživné ve změněné výši. Od právního závěru soudu prvého stupně, že došlo ke změně poměrů mezi účastníky, a je tedy odůvodněna změna původního rozhodnutí o výživném, se soud odvolací neodchýlil. Vzhledem k uvedeným okolnostem projednávaného případu má Ústavní soud za to, že podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem, vyplývající z výše citovaného ustanovení §220 o.s.ř., byly v projednávané věci dány. Stěžovatelce nebylo znemožněno zúčastnit se odvolacího řízení a prosazovat v něm své zájmy. Skutečnost, že tak neučinila, nemůže vést k závěru, že snad byla porušena její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud s poukazem na výše uvedené nemohl dospět k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud při svém rozhodování vybočil z mezí ústavnosti. V projednávaném případě tak neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ani namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu