ECLI:CZ:US:2003:2.US.247.03
sp. zn. II. ÚS 247/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Z. R., zastoupeného advokátem JUDr. R. R., o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2003, čj. 1 To 169/2003-20, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2003, čj. Nt 4201/2003-8, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2003, jenž splňoval požadované formální podmínky, domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručené základní právo vyjádřené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo rovněž k dotčení čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4201/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný prozatím jako organizátorství k pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) k §8 odstavec 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. Nt 3529/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 1 To 1095/2002, o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu.
Dne 17. 12. 2002 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu. Soudce Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2003, čj. Nt 4201/2003-8, jeho žádost zamítl. Dospěl k závěru, že trestní stíhání je vedeno důvodně a nadále trvají všechny vazební důvody. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který nemá v době rozhodování soudu povolení k trvalému pobytu na území České republiky, a že udržuje kontakty s rodinou v zahraničí. Vyšel i ze zjištění, že dosud nebyli vyslechnuti svědci, zejména R. S., J. R. a J. O. Existuje proto důvodná obava, že při pobytu na svobodě by je stěžovatel mohl ovlivňovat s cílem, aby vypovídali v jeho prospěch. Vzhledem k charakteru trestné činnosti je podle názoru soudu dána taktéž důvodná obava, že po propuštění z vazby by stěžovatel trestný čin, o nějž usiloval, mohl dokonat.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2003, čj. 1 To 169/2003-20. Zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nově rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl, neboť dále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Písemný slib stěžovatele nepřijal. K vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu stížnostní soud uvedl, že důvod koluzní vazby pominul ze zákona (ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu) a že od doby předchozího rozhodnutí o vazbě nenastala žádná podstatná změna okolností, která by mohla mít za následek změnu v trvání vazebních důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Stěžovatel napadl obě citovaná rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Namítá, že důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu nejsou konkretizovány. Tvrdí, že k existenci tzv. útěkového vazebního důvodu [§67 písm. a) trestního řádu] není dostačující zjištění soudu, že v současné době nemá povolení k trvalému pobytu na území České republiky a má vazby na rodinu v zahraničí. Připomíná, že soud prvního stupně se nevypořádal s údaji o stěžovatelových osobních vazbách na území České republiky. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 121/02.
Stěžovatel dále namítá, že okolnosti, které odvolací soud, jenž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, sám zdůraznil, neodpovídají skutečnosti. Uvádí, že mu cizinecká policie po podmíněném propuštění z výkonu trestu odmítla udělit povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Tvrdí, že se na území České republiky nicméně zdržoval, a to na základě povolení ke krátkodobému pobytu, jehož poslední prodloužení uplynulo dne 11. 12. 2002. Zdůrazňuje, že jeho pobyt byl tedy vždy zcela legální. Připomněl, že je ženatý. V poslední době žil s K. B. Z prvního manželství má údajně syna M. Vzhledem k uvedeným vazbám proto nemá v úmyslu uprchnout z České republiky.
Stěžovatel připouští, že proti němu bylo v minulosti Policií ČR ve Zlíně vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona. To však bylo údajně usnesením ze dne 3. 5. 1999 pravomocně zastaveno. Tvrdí, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle jeho názoru není pochyb o tom, že v době rozhodování soudu byly důvody vazby naplněny. Krajský soud v Ostravě se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, jenž jedno z napadených usnesení vydal. Dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud předně zjistil, že stěžovatel napadl již dříve jinou ústavní stížností usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 0 Nt 3529/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 1 To 1095/2002, jež se vztahovala k jeho vazbě. Ústavní soud ji dne 3. 6. 2003 usnesením sp. zn. II. ÚS 147/03 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Citované usnesení Ústavního soudu rozhodlo o ústavní stížnosti, jež brojila proti jiným, formálně samostatným rozhodnutím obecných soudů. V nyní souzené věci není tedy dána překážka věci rozsouzené. Na druhé straně však nelze odhlížet od toho, že materiálně jsou oba případy do značné míry obdobné, neboť se týkají téhož stěžovatele a v citovaném usnesení se Ústavní soud zabýval ústavností rozhodnutí o vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu na základě trestního stíhání stěžovatele pro shodný skutek. V nyní posuzované věci se ovšem jedná o pokročilejší stádium trestního řízení. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda vůbec, a pokud ano, do jaké míry, se v mezidobí změnila skutková a právní situace, resp. zda případná změna může nově odůvodnit námitky stěžovatele stran protiústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýká, že zjištění, z nichž vyvozují trvající důvodné obavy, že se bude skrývat či uprchne, nelze považovat za důvod k uvalení útěkové vazby, resp. rozhodnutí o jeho nepropuštění na svobodu. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí, při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě pak obavu zmiňovanou v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tj. že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 23).
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí těmto požadavkům dostála. Jak konstatoval nalézací soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu, pro nějž je trestně stíhán. Stran označených vazebních důvodů dle §67 trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jejich nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 odst. 1 písm. a). Podle zjištění obecných soudů je stěžovatel cizím státním příslušníkem, jehož žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky byla zamítnuta. Lhůta povolení ke krátkodobému pobytu uplynula dne 11. 12. 2002. Stěžovatel udržuje kontakt s blízkou rodinou v Srbsku. Na území České republiky je trestně stíhán pro další trestné činy. Obavy soudu tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele. Jak již Ústavní soud uvedl při posouzení předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, je odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 121/02, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu o vazbě za situace, kdy byl důvod vazby útěkové postaven na obecném zjištění, že stěžovatel je cizím státním občanem, v dané věci nepřípadný. V posuzovaném případě je skutečnost, že je stěžovatel cizím státním příslušníkem, doplněna dalšími okolnostmi a neleží ani v těžišti odmítavého rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud nemá důvod se od svých závěrů vyslovených v usnesení II. ÚS 147/03 odchylovat, neboť popsaná situace v mezidobí od jeho vydání nedoznala změn.
K námitce stěžovatele Ústavní soud připouští, že údaj obecného soudu o tom, že již v době před vzetím do vazby pobýval na území České republiky nelegálně, není zcela přesný. Ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel byl vzat do vazby na základě rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 0 Nt 3529/2002, přičemž platnost jeho povolení ke krátkodobému pobytu vypršela až dne 11. 12. 2002, tedy devět dnů poté. Tato nepřesnost však nikterak nebyla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Tvrzení, že se stěžovatel stíhané trestní činnosti nedopustil, v dané věci nejsou relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména pak obecné soudy, v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02).
Námitkou stěžovatele, že trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona bylo usnesením ze dne 3. 5. 1999 pravomocně zastaveno, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť toto, ostatně nepodložené, tvrzení není v posuzované věci relevantní. Ze spisového materiálu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 147/03 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 1999, sp. zn. 2 T 23/98, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, z jehož výkonu byl po čtyřech letech dne 14. 2. 2002 podmíněně propuštěn. V době rozhodování o vazbě byl ve zkušební době. Dále byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 2 T 66/99 uznán vinným trestnými činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona a zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona. Další trest mu nicméně s odkazem na dříve uložený trest nebyl uložen.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do jeho osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu útěkové a předstižnou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložena. Naplnění důvodu vazby předstižné ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu