ECLI:CZ:US:2003:2.US.255.02
sp. zn. II. ÚS 255/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele M. H., zastoupeného advokátkou Mgr. M. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 1 Cao 2/2002, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, čj. 15 Ca 338/01-33, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 14. 8. 2001, zn. DP/2220/01, a o návrhu na zrušení části ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 24. 4. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a České správy sociálního zabezpečení. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje dále, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Z vyžádaných listin Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 14. 8. 2001, zn. DP/2220/01, potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001, zn. POD 20/2001/DZ/Če, jímž správní orgán I. stupně vyslovil, že stěžovatele nelze v době od 1. 4. 1996 do 8. 2. 1998 považovat za osobu pečující o dítě ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. K opravnému prostředku Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, čj. 15 Ca 338/01-33, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 1 Cao 2/2002, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze i dovolání. Z přípisu Nejvyššího soudu ČR, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. 3. 2003, je zřejmé, že dovolání je v současné době vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 1309/2002 a že tento soud o něm doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a České správy sociálního zabezpečení, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení části ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto návrh na zrušení části ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu