ECLI:CZ:US:2003:2.US.260.03
sp. zn. II. ÚS 260/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. O. a Ing. P. O., oba zastoupeni JUDr. V. H., advokátem, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud nařídil Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat v řízení vedeném pod sp.zn. 23 Cm 57/99 a procesním způsobem se vypořádat s jejich podáním ze dne 11. 3. 2003.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2002, č.j. 23 Cm 57/99-39, byl k námitkám stěžovatelů do výše 1.430.000,- Kč s 6 % úrokem od 29. 5 1999 do zaplacení zrušen směnečný platební rozkaz, vydaný týmž soudem dne 26. 8. 1999, č.j. 23 Sm 133/99-8, a v této části bylo řízení zastaveno. O zbývající části (směnečný platební rozkaz byl vydán pro 2.500.000,- Kč) nebylo dle stěžovatelů dosud rozhodnuto a krajský soud se nevypořádal s jimi vznesenými námitkami. Z ust. §175 odst. 4 o.s.ř. přitom jednoznačně vyplývá, že v rozsudku vyneseném v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu soud vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu. Dle stěžovatelů nelze přistoupit k praxi, že ze skutečnosti, že soud směnečný platební rozkaz zruší v částečném rozsahu, lze dovozovat, že ve zbývající části se platební rozkaz ponechává v platnosti. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že řízení v této věci nadále probíhá a nebylo dosud pravomocně skončeno. Dne 14. 3. 2003 podali Krajskému soudu v Ústí nad Labem "upřesnění námitek", kterým obsahově upřesnili výše uvedené námitky (nejednalo se vznesení námitek nových). K tomuto, dle stěžovatelů procesnímu úkonu ve věci samé, obdrželi odpověď Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2003, ve které se uvádí, že o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo již rozhodnuto; vzhledem k tomu, že námitky lze podat v zákonné lhůtě 3 dnů, jde o podání učiněné po lhůtě a směnečný platební rozkaz byl napaden námitkami toliko z části a ani v této části nebyl napadenými námitkami zrušen. V části, vůči které nebyla v zákonné lhůtě námitka formulována, nebylo námitkové řízení vedeno a v této části je směnečný platební rozkaz v platnosti. Soud uvedl, že podání stěžovatelů bude zařazeno do spisu s tím, že nemá žádné procesní důsledky. Podání stěžovatelů tak bylo odmítnuto dopisem, a nikoliv rozhodnutím soudu, bez možnosti přezkumu rozhodnutí. Pokud předmětné podání považoval soud za opožděné, měl toto podání předepsaným způsobem ve smyslu §175 odst. 1 o.s.ř. odmítnout. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že směnečný platební rozkaz byl napaden námitkami jen z části, takový závěr nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku. Dle názoru stěžovatelů postup soudu vede k procesní a právní nejistotě účastníků a odmítavý postoj k pokračování v řízení je v rozporu s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 23 Cm 57/99 a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu tohoto spisu Ústavní soud ověřil, že napadeným rozhodnutím byl zrušen směnečný platební rozkaz co do výše 1.430.000,- Kč s 6 % úrokem od 29. 5. 1999 do zaplacení, v této části bylo řízení zastaveno a stěžovatelé byli zavázáni k povinnosti zaplatit náklady řízení. K částečnému zrušení směnečného platebního rozkazu došlo poté, co žalobce v řízení o námitkách omezil předmět sporu o směnečnou sumu 1.430.000,- Kč, neboť měl za prokázané, že stěžovatelé tuto částku na úhradu sporné směnky zaplatili a stěžovatelé s omezením vyslovili souhlas, neboť omezení návrhu v tomto rozsahu odpovídá všem finančním plněním, která dosud ze sporného titulu žalobci poskytli. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 2002. Odvolání žádným z účastníků řízení podáno nebylo.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že z výroku rozhodnutí, ve kterém není uvedeno v jakém rozsahu se ponechává směnečný platební rozkaz v platnosti vyplývá, že v dané věci nebylo dosud pravomocně skončeno řízení, neboť nebylo v plném rozsahu rozhodnuto o uplatněných námitkách. Stěžovatelé tak spatřují porušení svých základních práv v nečinnosti soudu, odmítajícím pokračovat v řízení, tedy v jiném zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé však přehlíží, že řízení o jimi uplatněných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo pravomocně skončeno, přičemž stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodali. Pokud pak jsou stěžovatelé přesvědčeni, že rozsudkem nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, měli možnost do 15 dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění ( §166 o.s.ř.), což však také neučinili.
Ústavní stížnost má subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele. Rovněž v případě "jiného zásahu" musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva). Předmětnou procesní situaci proto nelze napravovat podáním "upřesňujících námitek" téměř po roce od právní moci rozhodnutí, kterým bylo o původním podání stěžovatelů rozhodováno, a trvat na jejich dodatečném projednání, aniž k nápravě tvrzeného procesního pochybení bylo využito zákonem určeného právního prostředku. Z postupu soudu, který poté, co již pravomocně rozhodl o námitkách stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu, odmítá projednat jejich upřesnění, pak nelze dovozovat, že se soud odmítl zabývat procesním úkonem ve věci samé, a "konstruovat" jeho nečinnost v dosud probíhajícím řízení, mající za následek porušení základních práv stěžovatelů. Nedůslednou procesní obranu v pravomocně skončeném řízení není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti soudu, pokud náprava tvrzeného procesního pochybení mohla být zjednána využitím řádných opravných prostředků (event. i ústavní stížností) proti rozhodnutí, kterým právě dle stěžovatelů k porušení jejich základních práv došlo.
Za této situace Ústavní soud neshledal důvodné tvrzení stěžovatelů, že postupem soudu došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jejich požadavek, aby Ústavní soud proto uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem povinnost pokračovat v řízení a rozhodnout o jejich podání z 14. 3. 2003, jako opodstatněný.
Návrh byl proto dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 28. listopadu 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu