ECLI:CZ:US:2003:2.US.261.03
sp. zn. II. ÚS 261/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Ř., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve věci naplnění nálezu Ústavního soudu České republiky č. 151/1999 Sb., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2003 doručen návrh stěžovatele, ve kterém uvedl, že před deseti lety zmeškal nevratnou třicetidenní lhůtu k odepření vojenské služby stanovenou v ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. To ve spojení se skutečností, že svědomí a náboženské vyznání stěžovateli brání vojenskou službu vykonávat, vedlo k tomu, že byl dvakrát stíhán pro trestný čin nenastoupení v ozbrojených silách podle ust. §269 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění. Ústavní soud podle stěžovatele ve svém nálezu ze dne 2. 6. 1999, publikovaném pod č. 151/1999 Sbírky zákonů uvedl, že si je vědom: "změny právní situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení §2 odst. 2 zákona o civilní službě, a proto napadené ustanovení zákona o civilní službě zrušil k 31. prosinci 1999 tak, aby Parlament České republiky mohl upravit možnost prominutí zmeškání lhůty, v níž může občan vykonat svoje právo odmítnout vykonávat vojenskou službu... a zmírnit tak přílišnou tvrdost zákona obsaženou v současném znění §2 odst. 2 zákona o civilní službě". Vzhledem k tomu, že Parlament ČR do 31. 12. 1999 žádné opatření neučinil, obrátil se stěžovatel na ministra obrany, a opakovaně na předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, avšak dosud nebyla zjednána náprava. Nečinnost zákonodárce považuje stěžovatel za zásah do svých práv garantovaných v ust. čl. 4 odst. 4, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 15 odst. 3 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud ČR vydal nález, v němž Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR přikazuje, aby do dvou měsíců od jeho vyhlášení uvedla zákon č. 18/1992, v platném znění, do souladu s čl. 4 odst. 4 a čl. 15 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu.
Mezi základní podmínky umožňující soudům rozhodování o návrzích účastníků patří pravomoc předmětného soudu o věci rozhodnout tak, jak je navrhováno, tj. zákon, resp. ústavní zákon, musí takovou pravomoc soudu svěřovat. Ústavní soud ČR ve svém dosavadním rozhodování prosazuje princip důsledné dělby mocí a proto sám může do sféry moci zákonodárné zasahovat jen ve zcela výjimečných případech a vždy pouze v rozsahu své pravomoci dané Ústavou ČR a zákonem. Vykročení z tohoto rámce je nepřípustné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona]. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona].
Ústavní soud, stejně jako každý jiný orgán veřejné moci v liberálně demokratickém právním státě, může uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny]. Na základě ust. čl. 87 Ústavy a ust. §72 a §82 odst. 3 zákona, však lze učinit nepochybný závěr, že Ústavnímu soudu není dána pravomoc rozhodnout o věci, kterou mu předložil stěžovatel. Ústavní soud na podkladě argumentace obsažené v ústavní stížnosti nenalezl interpretační cestu, která by ve výše popsané situaci vzhledem k navrhovateli identifikovala pojmy "řízení, jehož je [stěžovatel] účastníkem" a "rozhodnutí", resp. "jiný zásah orgánu veřejné moci" a nebylo nalezeno ani zmocnění, které by dovolovalo adresovat zákonodárci příkaz, jehož vydání se stěžovatel domáhá. Věcné posuzování takového návrhu by zjevně vybočovalo z rámce kompetencí Ústavního soudu. Pokud by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, překročil by pravomoci, dané mu Ústavou ČR, a nutně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
Aniž by se tedy Ústavní soud zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj