ECLI:CZ:US:2003:2.US.262.03
sp. zn. II. ÚS 262/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) MUDr. R. B., a B) Ing. M. B., zastoupených advokátem JUDr. F. H., o ústavní stížnosti proti průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 128/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 9. 5. 2003, domáhali vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně jako orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že v řízení ve věci 10 T 128/95 vykazuje průtahy. V návrhu poukazují na článek 38 odst. 2 Listiny a argumentují tím, že o skutku spáchaném dne 16. 8. 1994 nebylo po několikerém rozhodování Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci doposud pravomocně rozhodnuto. Věc se nyní nachází po opětovném zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně soudem odvolacím u Krajského soudu v Brně s pokynem doplnit dokazování v rozsahu znaleckého zkoumání.
Důvodné průtahy v řízení před obecnými soudy jsou dle ustálené judikatury Ústavního soudu "jiným zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy i ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla v daném případě zachována podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je totiž okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost vychází ze zásady, že ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Může jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že jestliže tvrzený zásah orgánu veřejné moci spočívá v nepřiměřené délce jím vedeného řízení, je zásadně třeba ještě před podáním ústavní stížnosti podat stížnost na průtahy v řízení (srov. III. ÚS 169/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, usnesení č. 15 , I. ÚS 228/2000). Tuto možnost v současné době upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Jeho ustanovení §164 odst. 1 mimo jiné umožňuje obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi na průtahy v řízení. Orgán státní správy (v daném případě předseda soudu) je povinen prošetřit skutečnosti uvedené ve stížnosti a o jejím vyřízení stěžovatele vyrozumět ve lhůtě do dvou měsíců od doručení stížnosti (§172 a násl. cit. zák.).
Z vyžádaného vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003 Ústavní soud zjistil, že příslušnému předsedovi senátu není nic známo o tom, že by si navrhovatelé stěžovali na průtahy soudu u předsedy soudu. Navrhovatelé ostatně ani ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by tohoto prostředku využili. Nevyčerpali tak všechny procesní prostředky, které měli podle zákona k dispozici. Přitom je nepochybné, že jejich návrh nelze posuzovat dle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť opravný prostředek ve smyslu §75 odst. 1 tohoto zákona nepodali.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je třeba interpretovat restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. Ústavní soud důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení neshledal. Pouhé obecné tvrzení stěžovatelů, že jim dlouhotrvající řízení přináší psychickou újmu, nedovedla Ústavní soud k přesvědčení, že by podaná ústavní stížnost přesáhla svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatelů.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl podaný návrh jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. června 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj