ECLI:CZ:US:2003:2.US.287.03
sp. zn. II. ÚS 287/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného advokátem JUDr. A. U., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Finančního úřadu v Olomouci ve věci daňové kontroly daně z přidané hodnoty za období leden až prosinec 1997, zahájené dne 14. 4. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud dne 22. 5. 2003 obdržel ústavní stížnost, ve které stěžovatel brojí proti postupu Finančního úřadu v Olomouci, jenž dne 14. 4. 2003, jak má vyplývat z protokolu o ústním jednání č.j. 57428/03/379933/0606, zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za období leden až prosinec 1997. Tento krok uvedený finanční orgán učinil i přesto, že dne 16. 12. 1998 u stěžovatele zahájil daňovou kontrolu, jejímž předmětem bylo m.j. "prověření daňového základu daně z přidané hodnoty za rok 1997" a výsledkem které bylo dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty platebním výměrem ze dne 22. 3. 2000, č.j. 58579/00/379915/0451. Proti tomuto výměru, jak stěžovatel uvádí, podal odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě zamítlo svým rozhodnutím ze dne 1. 8. 2001, č.j. 835/130/2001. Na základě správní žaloby stěžovatele pak toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 22 Ca 346/2001-22, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté Finanční ředitelství v Ostravě svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2003, č.j. 11408/130/2002, shora uvedené rozhodnutí finančního úřadu zrušilo.
Vzhledem k tomu, že daňová kontrola zahájená dne 14. 4. 2003 se týká naprosto stejných otázek, jakých se týkala daňová kontrola předchozí, a tedy znovuzahájení daňové kontroly bránila ve smyslu §27 odst. 1 písm. e) a 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, překážka res iudicata, má stěžovatel za to, že postupem Finančního úřadu v Olomouci byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud zakázal u Finančnímu úřadu v Olomouci pokračovat u něj v provádění předmětné daňové kontroly, a protože mu hrozí vážná újma při jeho podnikatelské činnosti, navrhuje dále, aby soud ve smyslu §80 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vydal předběžné opatření, kterým by uložil zmíněnému finančnímu úřadu až do rozhodnutí Ústavního soudu nepokračovat v provádění daňové kontroly.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a kdy se tedy ochrany svých práv již nemůže domáhat jiným zákonným způsobem.
Dle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jež nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že důvodem pro její podání je, jak tvrdí stěžovatel, nezákonnost (a protiústavnost) zásahu finančního (správního) orgánu proti jeho osobě, a to zcela ve smyslu výše citovaného ustanovení; současně se stěžovatel domáhá vyslovení zákazu pokračovat v provádění daňové kontroly, tedy zákazu pokračovat v porušování jeho práv, přičemž rozhodnutí v daném smyslu je v kompetenci obecného soudu (viz §87 odst. 2 citovaného zákona). Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel má (měl) k dispozici žalobu jakožto zákonný prostředek, kterým může (mohl) efektivně brojit proti předmětnému zásahu správního orgánu.
Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný a který je nucen soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §80 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh ve vztahu k ústavní stížnosti má akcesorickou povahu, a tedy sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2003
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu