ECLI:CZ:US:2003:2.US.29.02
sp. zn. II. ÚS 29/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti Mgr. E. H., zastoupené Mgr. E. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, č.j. 62 Co 267/01-202, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 3. 2001, č.j. 14 C 42/96-170, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva zdravotnictví ČR a 2) C., a. s. , jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení jejích základních práv domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 62 Co 267/01-202, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 14 C 42/96-170, a rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Iveta Veselá není vyloučena z projednání a rozhodnutí v předmětné věci. Rozsudkem 2) účastníka bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatelky, podle které měli 1) a 2) vedlejší účastník společně a nerozdílně zaplatit 462.000,- Kč s 19% úrokem jako náhradu škody. Tento návrh stěžovatelka opírala o skutečnost, že v roce 1992 byla léčena praktickou lékařkou MUDr. S., která byla zaměstnankyní 2) vedl. účastníka, který byl v té době státním zařízením. MUDr. S. jí třikrát v průběhu roku 1992 vystavila potvrzení o pracovní neschopnosti, když ji léčila na závažné zdravotní obtíže. Poté jí k 11. 11. 1992 pracovní neschopnost ukončila a nevystavila ji ani v lednu a únoru 1993, ačkoli ze strany stěžovatelky k podstatnému zlepšení zdravotního stavu nedošlo. Stěžovatelka v té době pracovala na plný úvazek a současně dokončovala studium na právnické fakultě. Poté s ní byl pracovní poměr rozvázán a na určitou dobu se ocitla mimo sociální síť, když do nového zaměstnání nemohla nastoupit. Byla zcela vyčerpaná, žila z úspor a finanční pomoci přítelkyň. Od ledna 1995 se začala léčit u lékaře, který se zabývá onemocněním imunitního systému a její zdravotní stav se zlepšil tak, že mohla nastoupit do zaměstnání. Protože v nesprávném stanovení diagnózy MUDr. S. a nesprávném úředním postupu spatřovala příčinnou souvislost mezi svým zhoršeným zdravotním stavem a následnými obtížemi, podala proti 1) a 2) vedlejšímu účastníkovi žalobu o náhradu škody podle zákona č, 58/1969 Sb. a podle §420 a §421a o.z. V řízení nebyla úspěšná, když obecné soudy podle jejího názoru hodnotily naprosto nesprávně důkazy, další důkazy neprovedly a vzaly v úvahu pouze znalecké posudky, které se však neopíraly o další zdravotní dokumentaci stěžovatelky. Odůvodnění jejich rozhodnutí je velmi povrchní. Proto namítá porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena, když včas odstranila vady podání a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
S ohledem na složitost skutkových zjištění a námitky stěžovatelky si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřila JUDr. I. H., která tvrzení stěžovatelky odmítla a v plném rozsahu odkázala na odůvodnění obou rozsudků, ze kterých plyne, že soudy se věcí důkladně zabývaly. Navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Obdobně se za 2) účastníka vyjádřila JUDr. I.V. Za 1) vedlejšího účastníka se vyjádřila MUDr. Mgr. J. T., která poukázala na skutečnost, že stěžovatelka v roce 1992 nevyužila svého práva domáhat se ukončení pracovní neschopnosti. Proto nemohla splnit podmínku domáhat se náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. Navíc nemohlo ani jít o úřední postup, neboť praktická lékařka postupovala správně a lege artis. Dále zaujala stanovisko k námitkám stěžovatelky, že soudy nepřihlédly k dalším ustanovením zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tj. §77 odst. 2 a 7, §69 a §71, §21, §22, §11 odst. 1 a §9. Podle jejího názoru bylo k těmto ustanovením přihlédnuto. Konkrétně pak uvedla, že Ministerstvo zdravotnictví ČR má zřízenu Vědeckou radu jako svůj poradní orgán, který plní své poslání, a proto je tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník nesplnil svou povinnost, více než odvážné. Za 2) vedlejšího účastníka se vyjádřila jeho ředitelka Ing. J. Z., která především namítla opožděné podání ústavní stížnosti. Dále se neztotožnila s námitkami porušení ústavnosti v řízení před obecnými soudy, a pokud jde o porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, uvedla, že soudy o žádném právu na hmotné zabezpečení stěžovatelky nerozhodovaly.
Na základě odůvodnění návrhu, vyjádření účastníků a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud si je vědom složité situace stěžovatelky v době jejího onemocnění. Současně však bere do úvahy i konkrétní okolnosti daného případu. Ty mohou být v odlišných případech různě hodnoceny, a proto i stejné porušení jednoduchého práva může v jednom případě být považováno za porušení práva ústavního a v jiném nikoli. V daném případě bylo proto věcí obecných soudů, aby posoudily skutečnost, že k diagnóze chronického únavového syndromu dospěla stěžovatelka sama na základě sledování pořadu TV NOVA "Na vlastní oči" až v roce 1995. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost hodnocení stavu poznání této choroby a závěrům, které v tomto směru učinili znalci z hlediska postupného vývoje názorů lékařské vědy od roku 1988 až do současnosti. To, že obecné soudy daly přednost závěrům dvou ustanovených soudních znalců, není možné za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky považovat. Stejně tak se obecné soudy v mezích ústavních pravidel vypořádaly s námitkami stěžovatelky ohledně znaleckých posudků a jejího návrhu na nový znalecký posudek, když přihlédly k tomu, že jeden ze znalců již v rámci zpracování svého posudku učinil dotaz (soudní spis, č.l. 70-71) na stěžovatelkou navrhovaný Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Závěry obecných soudů ohledně stavu poznání a stanovení diagnózy této choroby v roce 1992 až únoru 1993 proto nevybočují z ústavních mezí. Totéž možno konstatovat ohledně návrhů stěžovatelky na výslech dalších svědků a přihlédnutí k další zdravotnické dokumentaci. Úkolem Ústavního soudu je pouze zhodnotit, zda se k těmto návrhům obecné soudy vyjádřily (viz i stanovisko MUDr. S. na č.l. 164 k možné užitečnosti jeho svědectví) a zda k nim zaujaly ústavně konformní stanovisko z hlediska jejich přínosu pro další průběh řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedla v řízení před soudem I. stupně a v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech. To se týká i námitky podjatosti, kterou v řízení vznesla vůči předsedkyni senátu soudu I. instance, i okolnosti, že se nemohla zúčastnit ústního jednání 18. 1. 1999, neboť své námitky mohla uplatnit v odvolacím řízení a bylo věcí odvolacího soudu, aby se s nimi vypořádal, což učinil. Stejně tak byla otázkou jednoduchého práva otázka pasivní legitimace v řízení před obecnými soudy. V případě námitky podjatosti by navíc bylo nutno ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou, neboť by stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, konkrétně žalobu na zmatečnost. Proto nebylo v tomto konkrétním případě shledáno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, když posledně uvedená ústavní ustanovení jsou především ustanoveními kompetenčními a sama o sobě ústavně zaručená práva nezakládají, jak již Ústavní soud vícekrát judikoval. Ústavní soud také opakovaně v řadě případů dospěl k závěru, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v řízení zjištěno. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku odvolacího soudu neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je dále z hlediska Ústavního soudu námitka porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, kde je zakotveno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Toto právo směřuje vůči státu a lze se jej domáhat v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny provádějí. Předmětem řízení před obecnými soudy však byla žaloba na náhradu škody vzniklou nesprávným úředním postupem, tedy zcela jiná právní otázka. Její ústavní základ je ovšem v čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoli v čl. 30 odst. 1, kde se jedná o zcela jiné veřejné subjektivní právo. Nicméně Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obou soudů z tohoto hlediska a porušení čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny neshledal, když soudy ústavně konformním postupem došly k závěru, že podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. zde nebyly dány, neboť stěžovatelka ani jednou nevyužila zákonem vyžadovanou možnost podat návrh na přezkoumání své pracovní neschopnosti.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, neboť to nebylo předmětem řízení před obecnými soudy, ani ústavního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly také v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto nezbylo než návrh, jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 2. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu