ECLI:CZ:US:2003:2.US.290.02
sp. zn. II. ÚS 290/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr. J. F., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č.j. 23 Co 503/2001-112, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 9. 2001, č.j. 5 C 57/2000-71, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) I. H., a 2) J.H., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci řízení, kteří zde vystupovali jako žalobci, jsou vlastníky blíže určených nemovitostí. Podle jeho závěrů vedlejší účastníci uzavřeli se stěžovatelem kupní smlouvu k těmto nemovitostem s odkládací podmínkou. Protože stěžovatel podle zjištění soudu I. stupně kupní cenu nezaplatil, nenabyla kupní smlouva účinnosti a stěžovatel proto není vlastníkem nemovitostí. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, avšak z jiných právních důvodů, když podle jeho názoru kupní smlouva žádnou odkládací podmínku neobsahovala. To považuje stěžovatel za zásadní pochybení, neboť tím byl porušen §219 o. s. ř. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález, sp. zn. III. ÚS 139/98, podle kterého změna právního názoru odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se tím otevírá možnost účastníků vyjádřit ke změně právního náhledu, případně i předložit nové důkazy. Dále namítá, že tak odvolací soud učinil na základě doplnění dokazování o výpověď svědka Š., aniž hodnotil jeho hodnověrnost a vztah k účastníkům řízení, čímž porušil §132 o. s. ř. Dále se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, který namítal, že sice uzavřel jako ženatý kupní smlouvu sám, nicméně se předmětné nemovitosti staly součástí společného jmění manželů. Jestliže pak bylo předmětem řízení určení vlastnictví, a nikoli vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, měla na žalované straně vystupovat i jeho manželka jako nerozlučný společník. K této námitce se soud vůbec nevyjádřil, takže je rozhodnutí nepřezkoumatelné a tím i neústavní. Proto stěžovatel namítá porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
S ohledem na složitost skutkových zjištění a námitky stěžovatele si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřila JUDr. G. B., která v plném rozsahu odkázala na odůvodnění rozsudku. Za 2) účastníka se vyjádřil JUDr. M. Z., který uvedl, že původně zastával jiný právní názor, nyní však se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu. Má rovněž za to, že žalobci prokázali, že kupní cena zaplacena nebyla. Žádný z vedlejších účastníků se nevyjádřil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, když sice byla podána 61 dnů po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, avšak v nejbližší pracovní den. Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Proto byla přezkoumána přípustnost ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je od 1. 1. 2001 rovněž žaloba pro zmatečnost (viz též Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. C.H.BECK, Praha 2001, s. 334). Tou lze ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Toto ustanovení bylo obsaženo původně v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jako dovolací důvod a bylo předmětem výkladu Ústavního soudu v nálezu, sp. zn. III. ÚS 139/98, kterého se stěžovatel dovolává jako základního východiska své ústavněprávní argumentace. Jinak řečeno, ze zákona (o. s. ř.) plyne zákonný nárok stěžovatele podat žalobu pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které právě ve své ústavní stížnosti uvádí. Stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal, ačkoli pravomocný rozsudek odvolacího soudu byl vydán 29. 1. 2002 a ač mu byl výklad této otázky Ústavním soudem znám, a dokonce se jej dovolává jako hlavního důvodu své ústavní stížnosti. Tím však Ústavnímu soudu zabránil v meritorním přezkoumání důvodů jeho ústavní stížnosti, neboť projednání takového návrhu není podle zákona o Ústavním soudu přípustné. Důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona zde nebyl. Ústavním soudem nebyly shledány okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že by ústavní stížnost týkající se běžného občanskoprávního sporu přesahovala svým významem podstatně osobní zájmy stěžovatele, neboť k takové situaci by mohlo dojít teprve tehdy, kdyby např. Nejvyšší soud názor Ústavního soudu vyjádřený ve stěžovatelem uváděné judikatuře nerespektoval.
Proto nezbylo než návrh jako nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 2. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj