ECLI:CZ:US:2003:2.US.291.02
sp. zn. II. ÚS 291/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky J. zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, čj. 20 Co 93/2002-181, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2002, čj. 31 C 8/2000 - 125, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 9. 5. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2002, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2002, čj. 31 C 8/2000-125, byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zast. pl. č. k. 170 o výměře 653 m2 a domu č.p. 209 zapsaných na LV 122 v kat. nemovitostí pro k. ú. Praha, je stěžovatelka. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, čj. 20 Co 93/2002-181, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1. Z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2002 vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu současně s ústavní stížností také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 20 Cdo 1530/2002 a že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj