ECLI:CZ:US:2003:2.US.294.02
sp. zn. II. ÚS 294/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky V. T., zastoupené advokátem JUDr. V. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, čj. 28 Ca 353/2000-32, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství České republiky, pozemkového úřadu Pelhřimov, a Pozemkového fondu České republiky, územní pracoviště Pelhřimov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze uvedený v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 353/2000, i příslušný spisový materiál Ministerstva zemědělství ČR, pozemkového úřadu Pelhřimov, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, vydal dne 6. 9. 2000 rozhodnutí, čj. PE 692/2000, zn.: Ž 1119/92/R-7-Z/JUDr. K., jímž určil, že stěžovatelka není vlastníkem domu č.p. 75 se st.p.č. 86 o výměře 121 m2 v k.ú. K.. Dospěl totiž k závěru, že na uvedené nemovitosti se zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), podle nějž stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok, nevztahuje, neboť se nejedná o zemědělský majetek ve smyslu ustanovení §1 citovaného zákona. O posouzení otázky, zda zákon o půdě na předmětné nemovitosti dopadá, požádal Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě Ministerstvo zemědělství ČR jako ústřední pozemkový úřad. Ministerstvo zemědělství ČR v rozhodnutí ze dne 10. 12. 1996, čj. 3198/96-3152, uvedlo, že se zákon o půdě na předmětné nemovitosti nevztahuje. Tímto názorem byl pozemkový úřad při svém rozhodování vázán.
Předmětné nemovitosti nabyla dle notářského zápisu Státního notářství v Pelhřimově ze dne 1. 8. 1956, č.j. NZ 102/56, paní E. Č., sestra stěžovatelky, od své babičky M. H. na základě postupní smlouvy. Podle rozsudku Lidového soudu v Praze ze dne 28. 4. 1959, zn. 17 T 031/59, jímž byla E. Č. uznána vinnou trestným činem opuštění republiky a odsouzena k propadnutí majetku, přešly předmětné nemovitosti na stát. E. Č. byla rehabilitována usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. 2 Rt 1913/91, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
K opravnému prostředku stěžovatelky směřujícímu proti výše uvedenému rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, čj. 28 Ca 353/2000-32, rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 9. 2000, zn.: Ž 1119/92/R-7-Z/JUDr. K., jako věcně správné.
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k dotčení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny.
Stěžovatelka upřesnila, že odvozuje restituční nárok od své sestry paní E. Č., která v roce 1984 zemřela v Rakousku. Tvrdí, že předmětné nemovitosti spolu s dalšími tvořily rodinný statek. K převzetí tohoto rodinného majetku státem došlo v období nesvobody podle zásad komunistického režimu, což restituční předpisy zohledňují. Stěžovatelka připomíná zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, a na něj navazující nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., jenž hovoří o hodnotové diskontinuitě s komunistickým režimem.
Stěžovatelka dále uvedla, že současná držitelka paní E. Š. nabyla předmětné nemovitosti jako dědictví ze závěti po své tetě paní R. M., která je jako konfiskát po E. Č. odkoupila od státu. Stěžovatelka je přesvědčena, že jako "aktivní funkcionářka KSČ" a pracovnice Místního národního výboru v K. byla R. M. jistě zvýhodněna při jejich koupi od státu, což opomněl obecný soud zohlednit. Stěžovatelka dovozuje, že E. Š. musí být vzhledem k jejímu blízkému příbuzenskému vztahu k R. M., uvedené skutečnosti známy. Soudy a ostatní státní orgány však odmítají E. Š. kvalifikovat jako osobu blízkou R. M. Stěžovatelka nesouhlasí s použitím formálního vymezení osob blízkých podle občanského zákoníku, který "ve většině svých ustanovení platil za bývalého komunistického režimu" v řízení o restitucích. Cituje rovněž, jak soudy kvalifikovaly vztah E. Š. a R. M. v rozhodnutích, vydaných zřejmě v rámci jiných restitučních řízeních, které stěžovatelka vedla. Stěžovatelka s jejich závěry vyjadřuje nesouhlas. Domnívá se, že závěť jako právní úkon mortis causa je v právní teorií považována za převod práv, nikoli za přechod, jak jej dle jejího přesvědčení chybně kvalifikují soudy.
Stěžovatelka taktéž tvrdí, že rekolaudace domu č.p. 75 ze zemědělského stavení na rodinný domek byla spekulativním krokem, který měl za cíl zabránit "združstevnění" části rodinného majetku. Obecný soud podle názoru stěžovatelky tuto skutečnost nezohlednil a svým rozhodnutím tak paradoxně poskytl ochranu vlastnickému právu právní nástupkyně R. M., prominentní osoby komunistického režimu.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Městský soud v Praze, i vedlejší účastníky řízení, Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Pelhřimov, a Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje odmítnout ji. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že otázkou zkoumanou v daném řízení byl charakter majetku odňatého v minulosti. Mělo být zjištěno, zda uplatněný restituční nárok spadá pod zákonné vymezení působnosti zákona o půdě. Městský soud připomíná, že zákonodárce s cílem napravit některé křivdy nedemokratického režimu přijal několik restitučních předpisů, přičemž každý z nich dopadá na jinou skupinu odňatého majetku. Soud je tímto zákonným vymezením při aplikaci konkrétního restitučního předpisu vázán. V posuzovaném případě vyšel z dostatečných skutkových zjištění o tom, že předmětné nemovitosti nebyly v době jejich odnětí zemědělského charakteru a nebyly zemědělsky ani užívány. Nepodložené námitky stěžovatelky, že došlo pouze k účelovému oddělení předmětného domku od původní zemědělské usedlosti, neshledal soud podstatnými pro posouzení charakteru majetku. Ani další provedené důkazy nenasvědčovaly tomu, že by po tvrzeném spekulativním oddělení domku byl tento domek k zemědělským účelům užíván. Stěžovatelka v řízení dovozovala charakter nemovitostí ze způsobu odnětí majetku, ač k němu ve skutečnosti tvrzeným způsobem nedošlo, a z okolností, které dle stěžovatelky nastat mohly, nicméně v daném případě nenastaly. Soud proto neměl důvod posuzovat charakter majetku z jiných hledisek a skutečností, než které vyplynuly z dokazování provedeného ve správním řízení. Městský soud nepopřel napadeným rozhodnutí restituční nárok na odškodnění majetkové křivdy, dospěl však k závěru, že v daném případě se odškodnění nelze domáhat postupem podle zákona o půdě. Městský soud konstatuje, že svým rozhodnutím respektoval platnou právní úpravu demokratického státu. Podle jeho názoru nebyla jeho postupem dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Ministerstvo zemědělství ČR, pozemkový úřad Pelhřimov, a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Pelhřimov, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřily.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Zaměřil se nejprve na zjištění, zda napadeným rozhodnutím došlo k udávanému porušení její práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů provedené obecnými soudy znovu "hodnotit". Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by vybočilo z ústavních mezí pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.
Námitky stěžovatelky, které se vztahují k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, polemizují se skutkovými závěry pozemkového úřadu a městského soudu, a to zejména v otázce určení charakteru předmětných nemovitostí v době jejich převzetí státem, a potažmo v otázce, zda se jejich restituce lze úspěšně domáhat postupem podle zákona o půdě. Stěžovatelka se domnívá, že soud nesprávně vyhodnotil okolnosti případu. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Zákon o půdě reguluje společenské vztahy týkající se zemědělského majetku (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV 203/99). V poměru k posuzované věci vymezuje zákon o půdě okruh své působnosti tak, že dopadá mimo jiné na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], přičemž pro postup podle části druhé citovaného zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30 zákon o půdě).
Ze spisového materiálu vyplývá, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedla paní M. H. na svou vnučku paní E. Č., sestru stěžovatelky, postupní smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu Státního notářství v Pelhřimově ze dne 1. 8. 1956, čj. NZ 102/56, která je součástí správního spisu. V ní se výslovně uvádí, "že se jedná o nezávadný převod domku nesouvisejícího s hospodářstvím č.p. 26 v K. a představujícího samostatný objekt jako domek rodinný pro vnučku". Poté byly předmětné nemovitosti odepsány z knihovní vložky č. 106 pozemkové knihy a nově zapsány na samostatné knihovní vložce č. 531 pozemkové knihy vedené pro katastrální území K.. Na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 4. 1959, zn. 17 T 031/59, přešly předmětné nemovitosti na stát.
Pro posouzení otázky, zda ve své věcné působnosti zákon o půdě na navrhovanou restituci majetku dopadá, bylo rozhodné, že v době, kdy došlo k převzetí majetku státem, nebyly předmětné nemovitosti již prokazatelně součástí zemědělské usedlosti. Vlastnické právo k nim, jako k rodinnému domku se stavební parcelou, již téměř tři roky svědčilo novému vlastníku, a ze skutkových zjištění není zřejmé, že by v době převzetí státem byly k zemědělským účelům užívány. Obecný soud tak dospěl k závěru, že na uplatněný restituční nárok zákon o půdě věcně nedopadá, a potvrdil proto rozhodnutí pozemkového úřadu, jenž byl při svém posouzení vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR o této otázce (§17 odst. 6 zákona o půdě). Tento právní závěr není jakkoli v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a nelze mu tak z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Stěžovatelka v řízení před soudem i ve své ústavní stížnosti postavila obranu na tvrzení, že předmětné nemovitosti byly původně součástí zemědělské usedlosti a že uzavření výše uvedené postupní smlouvy, na jejímž základě byly předmětné nemovitosti označené jako samostatný rodinný domek se stavební parcelou odděleny od zemědělské usedlosti, představovalo účelový krok, jímž se právní předchůdkyně stěžovatelky chtěly vyhnout připravované konfiskaci zemědělského majetku. Stěžovatelka touto svou argumentací zřejmě naznačuje existenci důvodu neplatnosti uvedené postupní smlouvy. K jejímu prokázání však žádné relevantní důkazy nevznesla. Osobu uplatňující restituční nárok tíží důkazní břemeno k prokázání vlastních tvrzení (§120 odst. 1 o.s.ř.; analogicky např. nález sp. zn. I. ÚS 332/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, 1997, str. 243 a násl.). Stěžovatelka je neoprávněně přenáší na obecný soud i na Ústavní soud. Stěžovatelka měla možnost svou vznášenou hypotézu doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecným soudem. To neučinila. Ústavní soud, s ohledem na principy subsidiarity a dispozitivity, není povinen se nepodloženými tvrzeními zabývat a ve svém rozhodnutí je vyvracet.
Stěžovatelka vlastním procesním postupem nesprávně uplatnila restituční nárok podle zákona upravujícího restituci zemědělského majetku. Bylo jen na ní, aby v souladu s principem dispozitivity restituční nárok uplatnila podle restitučního předpisu, který na předmětné nemovitosti dopadá.
Poté, co městský soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila restituční nárok podle zákona, který v daném případě nelze použít, nebyl oprávněn se dále zabývat otázkou, zda jsou či nejsou splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce. Tvrzení stěžovatelky, že soud svémocně rozhodl o nevydání předmětných nemovitostí, čímž poskytl ochranu vlastnického práva právní nástupkyni komunistické funkcionářky, tak nemá oporu ani v jednoduchém právu, ani v ústavní rovině.
Ústavní soud konstatuje, že městský soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Zásada rovnosti účastníků řízení byla zachována. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka svůj nárok týkající se totožných nemovitosti uplatnila rovněž podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Výsledek tohoto řízení i námitky, které k němu stěžovatelka v rámci posuzované ústavní stížnosti nad rámec jejího petitu vznáší, však nejsou pro daný případ právně relevantní, neboť Ústavní soud je petitem stížnosti vázán.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu