ECLI:CZ:US:2003:2.US.300.02
sp. zn. II. ÚS 300/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele České republiky - Ministerstva financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupeného advokátem JUDr. A. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2002, čj. 19 Co 435/2001-76, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 13. 5. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 6. 1998, čj. 8 C 56/98-21, zamítl žalobu obchodní společnosti G. D. L. (v původním řízení žalobce), směřující proti stěžovateli, na zaplacení částky 34.961,75 USD s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 4. 1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud ČR na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 8. 2001 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, čj. 19 Co 435/2001-76, rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 1998, čj. 8 C 56/98-21, změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku 34.961,75 USD s úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. V poučení uvedl, že je proti rozsudku přípustné dovolání.
Stěžovatel podal současně s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové i dovolání. Z přípisu Nejvyššího soudu ČR, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. 3. 2003, je zřejmé, že dovolání je v současné době vedeno pod sp. zn. 33 Odo 801/2002 a že o něm tento soud doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se případem jakkoli dále zabýval, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu svůj další procesní postup zvolit i s ohledem na uvedené rozhodnutí.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj