ECLI:CZ:US:2003:2.US.301.02
sp. zn. II. ÚS 301/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. J. T., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2002, č.j. 28 Ca 273/2000-29, a rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 13.července 2000, č.j. 531-12/2000-BIS-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.2.2002, č.j. 28 Ca 273/2000-29, kterým tento soud zastavil řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby (dále jen "BIS") ze dne 25.5.2000, č. 308/2000.
Ke shora označenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že městský soud nesprávnou aplikací právních předpisů porušil jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), a dále jeho právo, aby v případě, že se cítí být zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, mohl se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že rozhodnutím ředitele BIS ze dne 25.5.2000, č. 308/2000, byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka této služby, podle §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 154/1994 Sb."). Důvodem propuštění byla skutečnost, že stěžovateli nebylo vydáno osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, takže nebyl způsobilý k výkonu jakékoli funkce.
K předmětnému rozhodnutí ředitele BIS stěžovatel namítá, že je nezákonné, neboť bylo vydáno po uplynutí lhůty, stanovené v §40 odst. 3 zákona č. 154/1994 Sb. Podle názoru stěžovatele, mohl správní orgán rozhodnout o jeho propuštění pouze do dvou měsíců od data 24.11.1999, kdy správní orgán rozhodl o stížnosti stěžovatele proti nevydání osvědčení. Navíc citované rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v době, kdy byl uznán služby neschopným pro nemoc, což je v rozporu s ustanovením §42 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb.
Stěžovatel se proti rozhodnutí ředitele BIS ze dne 25.5.2000, č. 308/2000 odvolal. Odvolání bylo zamítnuto pro zmeškání lhůty k odvolání a napadený rozkaz byl tak rozhodnutím ředitele BIS ze dne 13.7.2000, č.j. 531-12/2000-BIS-1, potvrzen. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr ředitele BIS o zmeškání lhůty k odvolání není správný, neboť lhůta uvedená v ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., je lhůtou procesně právní, takže pokud stěžovatel podal odvolání na poštu 15 den ode dne doručení napadeného rozhodnutí, tj. dne 16.6.2000, postupoval v souladu s citovaným zákonem.
Tento právní názor stěžovatele nesdílel Městský soud v Praze, který se předmětnou námitkou stěžovatele zabýval a v odůvodnění napadeného usnesení se s ní vypořádal. Městský soud v citovaném odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., může účastník řízení podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí, když ovšem tento písemný projev vůle je nutno doručit ve stanovené lhůtě, neboť podle §146 citovaného zákona je nutno na problematiku spojenou se služebním poměrem příslušníka BIS přiměřeně použít ustanovení §266 zákoníku práce.
S touto argumentací městského soudu stěžovatel nesouhlasí a dovozuje, že vzhledem k tomu, že služební orgán rozhoduje o právech a povinnostech příslušníka BIS, jehož služební poměr je zásadním způsobem odlišný od soukromoprávního charakteru pracovního poměru upraveného zákoníkem práce, a je založen na principu nadřízenosti a podřízenosti jeho účastníků, jsou údajně procesní ustanovení zákona č. 154/1994 Sb. bližší svojí úpravou správnímu řízení, takže by v otázce běhu lhůt měl být aplikován zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád) ve znění pozdějších předpisů.
Ke znění ustanovení §146 zákona č. 154/1994 Sb. stěžovatel dále poznamenává, že je sice pravdou, že citované ustanovení deleguje působnost §266 zákoníku práce i na služební poměr příslušníků BIS, ale jinak údajně toto ustanovení zahrnuje pouze výčet paragrafů, které se přiměřeně užijí na pracovní poměr státně-zaměstnanecký. Ustanovení §266 odst. 4 zákoníku práce je prý v dané věci nepoužitelné, neboť výslovně neřeší, jakým způsobem má být doručení druhému účastníku provedeno. Nelze prý srovnávat řízení ve věcech pracovních poměrů zaměstnaneckých a služebních již z toho důvodu, uvádí dále stěžovatel, že v řízeních o právech a povinnostech zaměstnanců se nevydávají rozhodnutí, ale činí se právní úkony, takže zákoník práce nemůže postihovat lhůty, jež jsou jinak běžné při aplikaci opravných prostředků proti rozhodnutím.
Stěžovatel navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí z toho důvodu, že prý nesprávnou a nezákonnou aplikací právních předpisů v napadených rozhodnutích byla porušena jeho práva, ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.2.2002, č.j. 28 Ca 273/2000-29, se zjišťuje, že řízení o žalobě stěžovatele (dříve žalobce) proti rozhodnutí ředitele BIS ze dne 25.5.2000, č. 308/2000, se zastavuje.
Z obsahu správního spisu městský soud zjistil, že žalobou napadené rozhodnutí obsahuje poučení, podle něhož lze proti předmětnému rozhodnutí podat odvolání k řediteli BIS do 15 dnů ode dne jeho doručení, když podání odvolání nemá odkladný účinek. Označené rozhodnutí převzal stěžovatel osobně dne 1.6.2000. Proti doručenému rozhodnutí se stěžovatel odvolal, když toto odvolání obdržela BIS poštou dne 20.6.2000. O odvolání stěžovatele rozhodl ředitel BIS rozhodnutím ze dne 3.7.2000, č.j. 531-12/2000-BIS-1, tak, že mu nevyhověl, s odůvodněním, že odvolání bylo odvolacímu orgánu doručeno až po zákonné lhůtě.
Městský soud v Praze v odůvodnění předmětného usnesení nejprve konstatoval, že podle ustanovení §247 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), je podmínkou řízení podle hlavy druhé části páté o.s.ř., vyčerpání všech přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí.
Ze znění ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., v platném znění, městský soud dovodil, že stěžovatel mohl proti rozhodnutí služebního orgánu podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, když odvolání se podává u služebního orgánu, který je vydal. Při řešení otázky lhůty k doručení odvolání stěžovatele, vycházel městský soud z ustanovení §146 zákona č. 154/1994 Sb., které stanoví, že na služební poměr příslušníků se přiměřeně použije mimo jiné i ustanovení §§265 až 266a zákoníku práce.
V ustanovení §266 zákoníku práce je upraveno počítání času a běh lhůt. Podle ustanovení §266 odst. 4 zákoníku práce, dovozuje městský soud, je nutno návrh soudu a písemný projev vůle druhému účastníku doručit ve stanovené lhůtě, pokud tento zákoník nebo pracovně právní předpis vydaný k jeho provedení nestanoví jinak.
Z výše citovaných zákonných ustanovení dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel měl ve správním řízení lhůtu 15 dnů k podání odvolání proti rozhodnutí ze dne 25.5.2000, č. 308/2000, kterým byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka BIS. V této 15-ti denní lhůtě však měl být jeho projev vůle (tj. odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru) doručen služebnímu orgánu, který předmětné rozhodnutí vydal. Jestliže převzal stěžovatel rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dne 1.6.2000, a odvolání proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě do 15 dnů orgánu, který je vydal nedoručil, bylo odvolání podáno opožděně. Jak v této otázce zdůraznil městský soud, pro počítání času platí vždy ustanovení příslušného zákona, nikoliv obecné principy spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatel. Pokud ustanovení §266 odst. 4 zákoníku práce jednoznačně stanoví, že návrh soudu a písemný projev vůle druhému účastníku je nutno ve stanovené lhůtě doručit, nelze se od tohoto znění zákona odklonit, či je považovat za protiústavní.
Ze všech shora uvedených důvodů proto městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ředitele BIS ze dne 13.7.2000, č.j. 531-12/2000-BIS-1, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozkazu ředitele BIS ve věcech personálních ze dne 25.5.2000, č. 308/2000, v souladu se zákonem konstatovalo, že odvolání stěžovatele bylo doručeno kompetentnímu orgánu po zákonné lhůtě.
Rozhodnutí ředitele BIS ze dne 25.5.2000 č. 308/2000, o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka BIS, proti kterému směřuje žaloba, není tedy podle názoru městského soudu rozhodnutím, které po vyčerpání všech přípustných řádných opravných prostředků nabylo právní moci, neboť odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo podáno opožděně. Lze tedy shrnout uzavírá městský soud, že rozhodnutí, které nenabylo právní moci po vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků, nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Městský soud proto postupoval podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř., a řízení zastavil.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje své námitky, které již prezentoval v žalobě proti rozhodnutí ředitele BIS ze dne 25.5.2000, č. 308/2000, a jimiž se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval městský soud, když se závěry tohoto soudu Ústavní soud souhlasí.
K tvrzení stěžovatele, že nelze srovnávat řízení ve věcech pracovních poměrů zaměstnaneckých a služebních, odkazuje Ústavní soud na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12.7.2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, uveřejněný pod č. 322/2001 Sb., z něhož mimo jiné vyplývá, že je výhradně věcí zákonodárce, "které z forem správních řízení ponechá úpravě podle správního řádu a která správní řízení bude regulovat specifickým způsobem". Jak dále zdůraznil Ústavní soud, pouhé vynětí tohoto typu správního řízení z obecné úpravy podle správního řádu nelze považovat za stojící v rozporu s ústavními kautelami, když z ústavněprávního hlediska je určující, zda toto řízení šetří ústavně zaručená základní práva dotčených osob či nikoliv. Podle přesvědčení Ústavního soudu tím, že zákonodárce ustanovením §146 zákona č. 154/1994 Sb. delegoval působnost ve věcech služebních poměrů příslušníků BIS na tam označená ustanovení zákoníku práce, mimo jiné též na ustanovení §266 zákoníku práce, projevil úmysl garantovat procesní práva příslušníků BIS v takové míře, jako je tomu u pracovních sporů zaměstnaneckých.
Pokud zákon č. 154/1994 Sb. nemá konkrétní ustanovení upravující počítání času a běh lhůt, ale z ustanovení §146 citovaného zákona vyplývá, že na služební poměr příslušníků se přiměřeně použije zde označená ustanovení zákoníku práce, které tyto procesní instituty upravují, nelze se od znění citovaného ustanovení odchýlit např. tím, jak navrhuje stěžovatel, že se na běh lhůty k odvolání použije ustanovení správního řádu jen z toho důvodu, že je pro konkrétní subjekt výhodnější.
Jak vyplývá z ustanovení §266 odst. 4 zákoníku práce, návrh soudu a písemný projev vůle druhému účastníku je nutno ve stanovené lhůtě doručit, pokud tento zákoník nebo pracovněprávní předpis vydaný k jeho provedení nestanoví jinak.
Pokud tedy stěžovatel podal odvolání proti rozkazu ředitele BIS ve věcech personálních ze dne 25.5.2000, č. 308/2000 k poštovní přepravě až 15 den ode dne obdržení citovaného rozkazu, tedy dne 16.6.2000, bylo odvolání doručené dne 20.6.2000 příslušnému služebnímu funkcionáři oprávněnému rozhodnout o odvolání stěžovatele, doručeno po zákonné lhůtě, tedy opožděně. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že v této lhůtě není údajně objektivně možné odvolání příslušnému služebnímu orgánu doručit.
Použití a výklad příslušných ustanovení zákona č. 154/1994 Sb., včetně ustanovení §266 zákoníku práce bylo Městským soudem v Praze provedeno v souladu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Jak v odůvodnění napadeného usnesení správně zdůraznil městský soud, pro počítání času a běh lhůt platí vždy ustanovení příslušného zákona, pokud na ně, jako je tomu v daném případě, odkazuje §146 zákona č. 154/1994 Sb.
Ve smyslu shora uvedených závěrů je třeba hodnotit i rozhodnutí ředitele BIS ze dne 13.7.2000, č.j. 531-12/2000-BIS-1, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozkazu ředitele BIS ve věcech personálních ze dne 25.5.2000, č. 308/2000 tak, že je v souladu se zákonem č. 154/1994 Sb., pokud konstatovalo, že odvolání stěžovatele bylo doručeno po zákonné lhůtě.
Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti neshledal, že by usnesením Městského soudu v Praze, stejně jako napadeným rozhodnutím ředitele BIS ze dne 13.7.2000, č.j. 631-12/2000-BIS-1, byla porušena práva stěžovatele, zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. července 2003