ECLI:CZ:US:2003:2.US.31.03
sp. zn. II. ÚS 31/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky A. N., zastoupené advokátem JUDr. V. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, čj. 13 Co 498/2002-77, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §13 odst. 4, věta třetí, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "ke dni účinnosti tohoto zákona", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 16. 1. 2003, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne faxem a dne 17. 1. 2001 poštou, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze a ustanovení §13 odst. 4, věta třetí, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "ke dni účinnosti tohoto zákona". Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Městský soud v Praze a Ministerstvo financí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 254/2001, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím byl v napadené zamítavé části a ve výroku o nákladech řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2002, čj. 13 C 254/2001-57. Tímto rozsudkem obvodní soud uložil žalované České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovatelce finanční náhradu ve výši 1.696.943,- Kč ve formě cenných papírů, nemajících povahu státních dluhopisů, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ohledně částky 498.303.057,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 254/2001, vyplývá, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností v projednávané věci též dovolání (č.l. 81 a násl. spisu). Ze spisu též vyplývá, že Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení části ustanovení §13 odst. 4, věta třetí, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "ke dni účinnosti tohoto zákona" Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, promítne se toto rozhodnutí i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu tak "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu