ECLI:CZ:US:2003:2.US.32.02
sp. zn. II. ÚS 32/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, č.j. 55 Co 290/2001-87, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2001, č.j. 27 C 138/99-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 18. 1. 2002 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody na zdraví a tvrdí, že jimi bylo porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje právo na soudní ochranu, ust. čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého soudy poskytují stanoveným způsobem ochranu právům a porušen měl být i čl. 4. odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Proto stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z ústavní stížnosti a z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá následující stav věci. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 26. 2. 2001 [27 C 138/99-65] zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby Český stát - Ministerstvo spravedlnosti - byl uznán povinným zaplatit k jeho rukám částku 81 000,- Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti za škodu na zdraví. Soud vycházel z toho, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 15. 3. 1991 [Rtv 361/90] zcela rehabilitován ve vztahu k předchozímu odsouzení [ze dne 28. 6. 1979 a ze dne 20. 9. 1979, Vojenský obvodový soud v Praze, 3 T 87/79]. Stěžovatel byl v době od 8. 2. 1979 do 11. 10. 1979 ve vazbě a v době od 12. 10. 1979 do 27. 3. 1980 byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Od roku 1993 má zdravotní potíže [psychické povahy] a od 18. 12. 1996 je v plném invalidním důchodu. Soud neshledal příčinnou souvislost mezi současným zdravotním stavem žalobce a výše uvedeným vězněním. Stěžovatel na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, obdržel částku 39.998,- Kč. Obvodní soud shledal, že věc nelze posuzovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku, ale podle zákona o soudní rehabilitaci [119/1990 Sb.] a podle zákona o odpovědnosti státu za škodu [č. 58/1969 Sb.] Obvodní soud na uplatněný nárok aplikoval zákon o soudní rehabilitaci, podle něhož je třeba nárok na odškodnění uplatnit do tří let od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, jinak nárok zaniká. Tato lhůta uplynula nejpozději dne 13. 10. 1996 a žaloba byla podána dne 3. 12. 1997, tedy v době, kdy nárok již zanikl. Obvodní soud dále uvedl, že i kdyby bylo možné na nárok aplikovat ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za škodu, byl by tento nárok rovněž promlčen, neboť právo na náhradu škody se promlčuje po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty, která počíná okamžikem, kdy se poškozený dozví o existenci škody. Stěžovatel o škodě věděl nejméně od roku 1993 a protistrana námitku promlčení platně vznesla.
Na základě odvolání stěžovatele se věcí dále zabýval městský soud. Stěžovatel v odvolání především vytkl obvodnímu soudu, že věc posuzoval podle výše citovaných speciálních předpisů a nikoli pouze podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, když potíže stěžovatele se objevily a stupňovaly až poté, kdy uběhly lhůty k uplatnění nároků podle výše citovaných speciálních předpisů. Stěžovatel v odvolání dále uvedl, že podle zákona o soudní rehabilitaci a podle zákona o odpovědnosti státu za škodu nelze posuzovat odpovědnost za poškození zdravotního stavu, které se projeví až po letech v souvislosti s vězněním, protože po určitou dobu poškození existovalo v latentní formě a ve formě zjevné se objevilo až po určité době. Souvislost poškození s vězněním je otázkou znaleckou a spadá pod režim občanského zákoníku. Bez znaleckého posudku nelze podle stěžovatele posuzovat námitku promlčení. Městský soud po přezkoumání věci odvolání neshledal důvodným, přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem. Podle městského soudu nelze nárok posuzovat podle jiného zákona než je zákon o soudních rehabilitacích. Žalobcův nárok, pokud byl důvodný, byl již řádně odškodněn a další nárok byl uplatněn po marném uplynutí prekluzívní lhůty. K námitce nesprávné aplikace zákonů městský soud poznamenal, že právní posouzení žalobcem tvrzených skutečností je věcí soudu.
Stěžovatel ve své stížnosti nenamítá nic proti zásadě přednosti speciálního předpisu před obecným, avšak s citovanými právními názory obou soudů by se mohl ztotožnit pouze za předpokladu, že by jeho zdravotní potíže, resp. jejich počátek, byly v bezprostředně navazující souvislosti s jeho vězněním a následnou rehabilitací. Stěžovatel však před soudy namítl, že řada následků se u něj objevila až po uplynutí propadných lhůt. Proto se nemůže ztotožnit s názorem obou soudů, že pokud se stěžovateli dostalo satisfakce podle speciálních zákonů, tak jej nelze odškodnit podle obecné právní úpravy v občanském zákoníku. Kdyby tomu tak bylo, pak by nebylo možno odškodnit ty poškozené, u kterých se následky útrap a věznění projevily až po delší době. Zda je něco takového možné, je otázkou medicínskou a nikoli právní. Chybným posouzením předpokladů nároku na odškodnění byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva [Čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4. odst. 1 a čl. 36, odst. 1 Listiny] a proto stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její věcné projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
K namítanému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že výše uvedené ustanovení je především poukazem ústavodárce adresovaném zákonodárci, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny. Aby mohl být tímto ustanovením založen důvod k přezkumu Ústavním soudem, muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod. K "samostatnému" porušení tohoto ustanovení dojít nemohlo. Stejné závěry lze vztáhnout i k čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti jsou dvě základní námitky. První oponuje obecným soudům v tom, že aplikovaly speciální právní úpravu namísto obecné. Druhá označuje otázku příčinné souvislosti mezi protiprávní událostí a následkem za otázku znaleckou. Ani jedna z těchto námitek však neobstojí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takový zásah musí jednak dosáhnout ústavně relevantní intenzity porušení a musí vybočovat z ústavně garantovaných zásad spravedlivého procesu. Obvodní soud věc posuzoval podle speciální právní úpravy, avšak přiléhavě konstatoval nevymahatelnost nároku, i kdyby byla na případ aplikována úprava obecná. Městský soud podrobně posoudil námitky stěžovatele (opakují se i v ústavní stížnosti) a dospěl k závěru, že věc je třeba posuzovat podle speciální právní úpravy. Ústavnímu soudu nebylo namítnuto nic, co by odůvodňovalo názor, že městský soud k tomuto závěru dospěl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Jako obiter dictum se dodává, že Ústavní soud v této věci neposuzoval, zda je obecně vyloučeno odškodnění podle obecné úpravy tam, kde speciální úprava odškodnění nepřiznává.Otázka existence příčinné souvislosti je v prvé řadě otázkou právní a až poté skutkovou. Pokud soudy na základě skutkových zjištění neměly v otázce příčinné souvislosti pochybnosti a rozhodly se znalce neustanovit, pak nelze tomuto jejich postupu nic vytknout. Znalec se zásadně vyslovuje ke skutkovým okolnostem a na základě jeho vyjádření činí soud právní závěry. Nebyly rovněž zjištěny žádné další důvody, které by zpochybňovaly ústavnost postupu soudů v této otázce a stěžovatel je ani neuvádí.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, které není možno vykládat tak, jako by jednotlivci garantovalo úspěch v řízení a zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nelze ústavní stížnost považovat za opodstatněnou.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15. dubna 2003
: