ECLI:CZ:US:2003:2.US.338.01
sp. zn. II. ÚS 338/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti V. L, zastoupeného advokátem JUDr. M. O., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z 25.5.2001 č.j. 55 To 144/2001-328 a rozsudku Okresního soudu v Liberci z 30.3.2001 č.j. 5 T 113/2001-267 takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů obou stupňů vydaným v trestním řízení, jejichž zrušení navrhl, namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zejména způsobem provádění a hodnocení důkazů, obzvláště rekognice a výpovědí spoluobžalovaného a svědkyně. Tvrdil, že se trestného činu, za který byl odsouzen, nedopustil.
Obecné soudy se ve vyjádřeních k návrhu odvolaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Liberci uvedl, že rekognice nebyla jediným důkazem a namítl, že v průběhu trestního řízení obžalovaný proti ní neměl výhrady.
Okresní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť soudy zásady spravedlivého procesu neporušily.
Z předložených opisů rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 30.3.2001 č.j. 5 T 113/2001-267 byli obžalovaný V. V. L. (navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti) a spoluobžalovaný V. J. Š. shledáni vinnými, že v Liberci v prostorách benzinového čerpadla Č. společně s další dosud nezjištěnou osobou požadovali po A. K. vydání 9 000 USD a přitom vyhrožovali fyzickou likvidací jeho nebo členů jeho rodiny, nepřevede-li uvedenou částku na předem určený bankovní účet, tedy oba jiného pod pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal a takový čin spáchali nejméně se dvěma osobami, čímž spáchali oba trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a odsuzují se obžalovaný V. V. L. podle §235 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců (30), podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se zařazuje pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §57 odst. 1 a 2 trestního zákona se mu ukládá trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti (5) let a obžalovaný V. J. Š. podle §235 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti (26) měsíců a podle §39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci 25.5.2001 neboť usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci byla odvolání obou obžalovaných podle §256 trestního řádu zamítnuta. Ze zpráv Vězeňské služby České republiky z 13. a 14.5.2003 vyšlo najevo, že po vykonání části trestu odnětí svobody soud od výkonu zbytku trestu upustil a navrhovatel byl 27.9.2002 vyhoštěn.
Ústavní soud své závěry dovozuje z rozsudků obou soudů, rozboru zapůjčeného trestního spisu a vyjádření účastníků řízení.
Ústavní stížnost se na základě zjištění některých rozporů mezi obsahem trestního spisu a závěry obou soudů nemusí jevit jako zcela nedůvodná. Rolí Ústavního soudu ovšem není přehodnocovat každé hodnocení důkazů obecnými soudy, jejich prostor pro volné hodnocení má zůstat obecně zachován. Ústavní soud sice již v několika stížnostech v trestních věcech zjistil natolik závažné rozpory nebo značné nahromadění dílčích rozporů mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením, že v tom spatřoval odepření spravedlivého procesu v jeho ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech garantované podstatě, načež odsouzeným stěžovatelům vyhověl a zrušil příslušné rozsudky. V řadě dalších řízení naopak sice vyjádřil jisté pochybnosti o výsledku hodnocení důkazů, potvrdil však široký prostor obecných soudů k uvážení při jejich hodnocení. Tím zdůraznil svoji roli jako soudu ústavní ochrany základních práv, nikoli soudu povolanému k všeobecnému přezkumu skutkových závěrů obecných soudů. V řízení o této ústavní stížnosti se Ústavní soud nakonec přiklání k druhému závěru.
Sporná rekognice představuje pro soud prvního stupně hlavní nástroj identifikace stěžovatele jako pachatele trestného činu vydírání (str. 8 rozsudku), přičemž připomíná, že poškozený K. také jinak jednoznačně oba obžalované označil jako pachatele v přípravném řízení. Odvolací soud se naopak vypořádává s námitkami proti průběhu rekognice, připouští vadu v nepřítomnosti stěžovatelova obhájce, ale má za to, že nešlo o rozhodující důkaz pro posouzení viny. Stěžovatel totiž nebyl podle odvolacího soudu zadržen na základě podobnosti s popisem daným poškozeným, byl zadržen společně se spoluodsouzeným, když tato osoba jednala s poškozeným K. v Průhonicích, a to podle odvolacího soudu proto, že na místě zadržení byl jako jeden z pachatelů označen poškozeným. Ústavnímu soudu se za těchto okolností jeví rekognice zcela nadbytečnou, identifikace stěžovatele jako pachatele poškozeným proběhla při zatýkání. Námitky k průběhu rekognice (nevhodní figuranti a jejich oděvní doplňky) jsou potom podružné.
Soud prvního stupně rovněž činí poněkud problematické závěry o soukromoprávních vztazích mezi otcem stěžovatelova spolupachatele a poškozeným, resp. jimi zřízenými a spravovanými obchodními společnostmi. Poměrně důležitý souhlas s převzetím dluhu mu postačuje v ústní podobě, přičemž všechny ostatní úkony osvědčuje z předložené smluvní dokumentace. Vývoj soukromoprávních vztahů mezi otcem spolupachatele a poškozeným, resp. jím ovládanými a řízenými společnostmi a společnostmi jeho partnerů v podnikání zakládá zejména na výpovědi svědka D., jenž může mít i zájem na popření dluhu a spolupracuje s poškozeným v jeho rozmanitých podnikatelských aktivitách, které Ústavní soud identifikuje dokonce zběžným nahlédnutím do obchodního rejstříku. Těmto okolnostem, jež do jisté míry věrohodnost výpovědi tohoto svědka zpochybňují, soud prvního stupně vůbec pozornost nevěnuje, přitom ale vynáší verdikt, který přísluší soudu civilnímu.
Soud zároveň nicméně správně zdůraznil, že pro ověření spáchání trestného činu vydírání není klíčové, zda vymáhaná částka představuje opravdu existující dluh či nikoli. Existence, neexistence nebo neshoda v existenci takového dluhu může maximálně osvětlit pohnutky pro jednání jak stěžovatele, tak jeho spolupachatele.
Problematické se Ústavnímu soudu konečně jevilo hodnocení výpovědi pracovnice úřadu městské části Praha 14 JUDr. J. B. o jejím jednání se stěžovatelem v čase spáchání trestného činu o jeho zájmu na koupi privatizované nemovitosti a rovněž také hodnocení okolností jejího zajištění jako svědka. Ze spisu zahrnujícího rozsáhlou korespondenci vyšetřovatele s pracovištěm svědkyně je zřejmé, že s touto svědkyní navázala kontakt při přípravě obhajoby obhájkyně Mgr. D. N. již 10.10. 2000, čili měsíce před hlavním líčením. Se zpožděním vůči této svědkyni a také vůči jejímu nadřízenému vyvinul obsáhlou vyšetřovací aktivitu vyšetřovatel už měsíce před hlavním líčením. Ústavnímu soudu se jeví málo pravděpodobné, že by aktivita obhájkyně a na jejím základě započatá aktivita vyšetřovatele měla jiný zdroj než podnět klienta.
Soudy nicméně nakonec shledaly jako rozhodující nepřesnosti v jejích výpovědích, rozpory v popisu stěžovatelova vzhledu, stejně jako nejasnosti v interních záznamech jejího pracoviště. Tyto nepřesnosti jsou v jejich rozhodnutích vysvětleny.
Ústavní soud je přesvědčen, že vina je z jeho pohledu soudu zabezpečujícího ústavní ochranu, nikoli běžný přezkum rozsudků a dalších rozhodnutí obecných soudů, v napadených rozhodnutích alespoň rámcově opřena o výpověď postiženého K. a společně obžalovaného Š. V odvolacím usnesení jsou jednotlivé uplatněné námitky, opakované v ústavní stížnosti, vyvráceny. Pro výjimečný postup v podobě zrušení rozsudků a usnesení soudů činných v trestních řízení nálezem Ústavní soud přes naznačené pochybnosti přece jen ještě nenachází důvody. Ústavní soud není totiž soudem povolaným k rigoróznímu přezkumu skutkových závěrů obecných soudů, není soudem druhého odvolání, obecným soudům musí ponechat poměrně široký prostor pro způsob, jakým budou hodnotit jednotlivé důkazy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v této věci postupovaly a rozhodovaly podle pravidel stanovených trestním řádem a trestním zákonem a neporušily stěžovatelova základní práva a svobody, které mu zaručují Ústava, Listina základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně 4. června 2003
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu