ECLI:CZ:US:2003:2.US.350.02
sp. zn. II. ÚS 350/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2002, čj. 30 Ca 401/99-31, rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 10. 1999, čj. 5158-0101-01/99/1, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. 9. 1998, čj. TR 418/98/4-přez., za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Celního ředitelství v Brně jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2002, čj. 30 Ca 401/99-31, kterým byla zamítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 10. 1999, čj. 5158-0101-01/99/1. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. 9. 1998, čj. TR 418/98/4-přez., a tvrdila, že rozhodnutím označeného obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 90 Ústavy ČR).
Výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Celního ředitelství v Brně, byly stěžovatelce vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 148.992,- Kč za zboží (osobní automobil zn. FORD TRANSIT), propuštěného rozhodnutím (deklarací) Celního úřadu Brno II ze dne 17. 4. 1996 (50162216-00045-3) do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla. Toto pozměňovací rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala nedostatek tzv. negativní procesní podmínky, když v téže věci již bylo zahájeno a dále probíhalo řádné řízení. Následně proti potvrzujícímu rozhodnutí Celního ředitelství v Brně podala stěžovatelka správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta.
Stěžovatelka odůvodnila v ústavní stížnosti porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tak, že obecný soud měl při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí vycházet z toho, že v době jeho vydání probíhá u tohoto soudu pod sp. zn. 30 Ca 26/99 soudní řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j. 5333-0101-01/98/4), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 30. září 1998 (TR 418/98/4-přez.), kterým bylo podle §55b odst. 6 zákona o správě daní a poplatků změněno rozhodnutí Celního úřadu Brno I, vydané na písemném celním prohlášení č. 50162216-00045-3 ze dne 17. 4. 1996, kterým bylo stěžovateli propuštěno zboží do navrženého celního režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla a daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdila, že odpadl právní důvod, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 17. 5. 1999 (TR 418/98/7-PV/1), kterým byly stěžovatelce vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 148.992,- Kč, a že v dané věci jde především o překážku věci zahájené či pravomocně rozsouzené. Stěžovatelka dále odmítla názor obecného soudu, že je bez významu, zda celní dohled trvá, neboť jde nad rámec ustanovení §131 celního zákona. Jestliže celní orgán doměřuje clo a daň z přidané hodnoty po skončení celního dohledu, jde o nezákonné rozhodnutí.
Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství v Brně a Celního úřadu Brno II, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátkou na základě řádně vystavené plné moci. Stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
S ohledem na obsah námitek stěžovatelky si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Za 1) účastníka se vyjádřil JUDr. J. Š., který v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku. Za 2) účastníka se vyjádřil v zastoupení F. N., který v obsáhlém vyjádření jednak odkázal na vyjádření účastníka v řízení před Krajským soudem v Brně, jednak podrobně rozvedl právní argumentaci ve vztahu k ústavní stížnosti a odlišil řízení o posouzení porušení podmínek stanovených pro zboží propuštěné do režimu dočasného použití a řízení podle §55b daňového řádu. Dále zdůraznil právní situaci v době rozhodování obecného soudu a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Na základě odůvodnění návrhu, vyjádření účastníků a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti povětšinou opakuje svá tvrzení, jež již uplatnila ve svém podání k obecnému soudu, a s nimiž se příslušný obecný soud zákonem odpovídajícím způsobem vypořádal a na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci zaujal právní názor, který má v těchto skutkových zjištěních oporu (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Současně je třeba poukázat na skutečnost, že téměř identickou ústavní stížností stěžovatelky se již jednou zabýval a ve vztahu k usnesení ze dne 4. 7. 2002, č. j. ÚS 295/02-17, nebyl shledán důvod, který by měl vést ke změně právní argumentace a právních závěrů tam obsažených.
V tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžejní tvrzení stěžovatelky spočívalo v tvrzení, že ve věci šlo o překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) či věci zahájené (litispedence). Tyto překážky byly tvrzeny v souvislosti s nařízením přezkoumávání rozhodnutí (§55b zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona o správě daní a poplatků). Ústavní soud znovu konstatuje, že stěžovatelka přehlíží, že tento mimořádný opravný (dozorčí) prostředek umožňuje vydání nového meritorního rozhodnutí a že jeho použití je nepřípustné jen vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem; řízení o mimořádném opravném prostředku nelze také zahájit vůči rozhodnutí v případě zahájení přezkumného řízení u soudu (§56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Ve věci posuzované ústavní stížnosti nejde ani o jeden z uvedených případů, a proto nebylo toto tvrzení stěžovatelky shledáno důvodným.
Obdobně nedůvodné bylo shledáno i tvrzení, že právní důvod, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 17. května 1999 (TR 418/98/7-PV/1), odpadl, neboť toto rozhodnutí nikterak dotčeno nebylo. Pokud jde o další tvrzení stěžovatelky stran nedostatečného skutkového základu, na jehož základě bylo toto rozhodnutí vydáno, třeba uvést, že obecný soud se již s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, tj. pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v daném řízení zjištěno. V daném případě se jednalo zejména o výklad tzv. jednoduchého práva (daňový řád a celní zákon s jeho prováděcími předpisy). Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného hmotného či procesního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka bez bližší ústavněprávní argumentace dovolává.
Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny základních práv a svobod, sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu