ECLI:CZ:US:2003:2.US.36.01
sp. zn. II. ÚS 36/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti :1) D. C., 2) O. C., zastoupených JUDr. J. V., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.října 2000, č.j. 28 Cdo 1905/2000-162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.června1999, č.j. 17 Co 299/99-134, 587/98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19.prosince 1997, č.j. 5 C 390/95-95, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29.ledna 1999, č.j. 5 C 390/124-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelé všechny v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou domáhali proti : 1) Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze, státnímu podniku v likvidaci, 2) Městské části Prahy 7, 3) Hlavnímu městu Praze a 4) Osvobozené domácnosti, státnímu podniku v likvidaci, vydání ideální poloviny domu s přilehlým pozemkem v P., katastrální území H., s tím, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl Dr. E. L., který zemřel. Po jeho smrti zdědila majetek jeho manželka, J. L., která byla prohlášena za mrtvou. V době druhé světové války předmětné nemovitosti, jako židovský majetek přešly na Německou říši a část na německou obchodní společnost, ta byla v roce 1948 znárodněna podle §4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a znárodněný majetek byl začleněn do Osvobozené domácnosti. Rozsah znárodnění byl poté stanoven výměrem ze dne 15.1.1952 a byl do něj zahrnut i dům s pozemkem. Dále byl výše označený majetek převeden do vlastnictví B.
Dědici majetku po J. L. se stali: J. C., F. M., A. F. a K. F.
Na základě odevzdací listiny Lidového soudu civilního v Praze ze dne 16.7.1954, se stala J. C. vlastnicí id. 1/2 předmětných nemovitostí, ostatní dědici nabyli vlastnictví každý po 1/6 nemovitostí.
V rámci restitučního řízení byla již id. 1/2 domu se stavební parcelou v P., k.ú. H. vydána příbuzným J. C.
Oba stěžovatelé vytýkají obecným soudům zejména skutečnost, že se nezabývaly meritem věci, ale zkoumaly především otázku, zda v případě stěžovatele ad 2) O. C., došlo k procesnímu nástupnictví po jeho zemřelé matce - J. C.
Ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně stěžovatelé namítají, že soud I. stupně pominul skutečnost, že v dané věci se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť oba stěžovatelé mají bydliště ve Švýcarsku a D. C. měl v době zahájení řízení pouze státní občanství Švýcarska. Ve smyslu zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, se však označený soud prý nezabýval posouzením otázky pravomoci českého soudu a českého právního řádu ve věci rozhodovat, takže je prý z tohoto pohledu napadený rozsudek nepřezkoumatelný ( §103, §114 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění do 31.12.2000, dále jen "o.s.ř.").
V postupu všech shora označených obecných soudů spatřují stěžovatelé porušení práva na soudní ochranu, ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), neboť obecné soudy se prý nezabývaly otázkou právního nástupnictví po jejich matce, J. C.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19.12.1997, č.j. 5 C 390/95-95, se zjišťuje, že v právní věci žalobců J. C. a D. C., proti žalovaným ad 1) - ad 4) o vydání věci rozhodl tento soud tak, že řízení ohledně J. C. se zastavuje (podle §104 odst. 1 o.s.ř.); soud nepřipustil, aby na straně žalobce přistoupil, jako další účastník, O. C. Označený soud dále zamítl návrh žalobce D. C., směřující proti druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému, proto, že nesplnil zákonnou podmínku státního občanství ČR, vyžadovanou pro oprávněnou osobu, ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 87/1991").
J. C. a D. C. se domáhali vydáni id. 1/2 domu, včetně pozemku v P., katastrální území H. a id. 1/2 domu s přilehlými pozemky v P., kat. území H.
Soud prvního stupně vzal z listinných důkazů za prokázané (z úmrtního listu vydaného matričním úředníkem okresu Manendorf ze dne 29.11.1995), že J. C. zemřela dne 30.8.1995. Z čestného prohlášení J. C., manžela žalobkyně, O. C., syna žalobkyně a D. C., taktéž syna žalobkyně ze dne 27.6.1996, zjistil, že výše jmenovaní jsou jediní dědici po zemřelé žalobkyni J. C., když veškeré restituční spory vedené v České republice byly dohodou převedeny na její syny O. C. a D. C. Z notářské doložky připojené k tomuto prohlášení, ověřující pravost podpisu výše uvedených osob soud zjistil, že žalobce D. C. je zde uveden jako státní příslušník Švýcarska.
Z výše uvedených skutečností vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně zemřela dne 30.8.1995, tj. ještě před podáním žaloby, když však tato skutečnost se stala soudu známou až v průběhu řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplňuje podmínku způsobilosti k právům a povinnostem, neboť tato způsobilost zanikla její smrtí, nemůže být proto ani účastníkem řízení. Z důvodu této neodstranitelné překážky řízení byl soud prvního stupně nucen řízení v části, týkající se žalobkyně, zastavit.
Označený soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda O. C. může vstoupit za dané procesní situace do práv zemřelé žalobkyně a stát se z tohoto důvodu účastníkem řízení.
V této otázce zaujal soud prvního stupně právní závěr, že u O. C. nemohlo dojít k nástupnictví vzhledem k tomu, že řízení bylo ohledně žalobkyně J. C. zastaveno z důvodu její nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Proto také O. C. nemohl vstoupit do práv žalobkyně a stát se účastníkem řízení.
Pokud šlo o žalobce D. C., dospěl soud prvního stupně k závěru, že není oprávněnou osobou, neboť nesplňuje podmínku státního občanství, podle ustanovení §3 odst. 1, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.6.1999, č.j. 17 Co 299/99-134, 587/98, rozhodl o odvolání stěžovatele ad 2) tak, že odvolání O. C. se odmítá. Odvolání D. C. proti výroku o zastavení řízení ohledně J. C., se odmítá. V napadených výrocích ohledně D. C. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.
Současně byl zamítnut návrh D. C. na připuštění dovolání v této právní věci.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal včas, tj. dne 15.4.1998, odvolání pouze žalobce D. C. Teprve odůvodnění odvolání, doručené soudu dne 1.6.1998, bylo vypracováno i za O. C., takové odvolání je však podané po lhůtě, stanovené v §204 odst. 1 o.s.ř., a z tohoto důvodu bylo také odmítnuto.
Odvolací soud podle §213 odst. 2 o.s.ř. doplnil řízení zprávou Obvodního úřadu městské části Praha 5, odboru občansko správních služeb ze dne 29.3.1999, ze které zjistil, že D. C., pozbyl na vlastní žádost občanství České republiky dne 23.1.1981, a podle zákona č. 88/1990 Sb. je opět nabyl dne 22.4.1994.
Ve vztahu k otázce účastenství v tomto sporu a z toho vyplývající rozsah podaného odvolání odvolací soud dovodil, že žalobu podala dne 25.10.1995 prostřednictvím své právní zástupkyně J. C. a D. C. V den podání žaloby však již J. C. nežila, neboť zemřela dne 30.8.1995. Úkon podání žaloby z tohoto důvodu již nemohla učinit, protože již neměla procesní způsobilost ve smyslu §19 o.s.ř. Úkon učiněný jejím jménem nemá proto žádné procesní následky a na její místo proto nemohl nastoupit nikdo z jejích právních nástupců. Zastavení řízení soudem I. stupně ( dle §104 odst. 1 o.s.ř.) ohledně J. C. proto bylo zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Oba synové J. C. jsou nepochybně jejími právními nástupci, ovšem aby mohli úspěšně uplatnit nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., museli by jej uplatnit svým jménem a splňovat podmínky oprávněných osob.
Jak dále zrekapituloval odvolací soud, žalobu a výzvu k vydání věci povinné osobě podal vedle J. C. pouze D. C. Ten však není účastníkem řízení o žalobě své matky a není oprávněn podat odvolání proti výroku, kterým bylo toto řízení zastaveno. Jeho odvolání bylo proto v tomto rozsahu, podle §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., odmítnuto. Odmítnut byl i doplněk odvolání, podaný jménem O. C. [podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], pro opožděnost.
Odvolací soud se meritorně zabýval pouze odvoláním D. C., které směřovalo proti zamítavému výroku ve věci samé. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který zamítl požadavek prvního stěžovatele na vydání nemovitosti proto, že nesplňoval podmínku státního občanství ČR (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Z tohoto důvodu již dále neřešil sporné otázky, tj. zda právní předchůdci prvního stěžovatele byli osobami, jejichž majetek přešel do vlastnictví státu, kdo je osobou povinnou a nezabýval se i ne zcela přesným označením předmětných nemovitostí.
První stěžovatel uplatnil svůj nárok u povinného i u soudu s tím, že je osobou uvedenou v ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., protože je dítětem osoby, jejíž věci přešly, dle jeho tvrzení, do vlastnictví státu. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli odvolací soud zdůraznil, že osoba uplatňující restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. musí splňovat podmínky stanovené zákonem, mezi než, podle §3 odst. 1 citovaného zákona, patří i podmínka státního občanství ( ČSFR či ČR). Všechny tyto podmínky musí oprávněná osoba splňovat již ve lhůtě, která byla pro uplatnění nároku stanovena, tj. do 1.10.1991. Na této skutečnosti nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., který pouze "vypustil" podmínku trvalého pobytu a umožnil tak osobám, které tuto podmínku nesplňovaly, aby svůj nárok uplatnily v otevřené lhůtě, když ovšem ostatní podmínky musely splňovat nejpozději v okamžik uplatnění nároku (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Pro osoby, které uplatnily svůj nárok později, v důsledku citovaného nálezu Ústavního soudu, musela být podmínka státního občanství splněna k datu 1.10.1991, ale zárovněń i k datu uplatnění nároku, tedy k 1.11.1994. Svůj právní názor opřel odvolací soud o platnou judikaturu v této otázce, zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněné pod č. R 31/99 Sbírky rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 214/98.
V zákonem stanovené lhůtě uplatnily nárok proti povinné osobě J. C. i její syn, D. C. Vzhledem k tomu, že ještě než uplatnila svůj nárok u soudu, J. C. zemřela, musel její syn, první stěžovatel, pro úspěšné uplatnění práva rovněž splňovat podmínku státního občanství. Důkazem provedeným v řízení bylo zjištěno, že D. C. státní občanství ČR pozbyl na vlastní žádost v roce 1981 a nabyl je zpět až 22.4.1994, takže tuto podmínku nesplňoval a z uvedeného důvodu nemohl být jeho požadavek úspěšný.
Jako nepřípadnou shledal odvolací soud výtku prvního stěžovatele, že se nezabýval otázkou pravomoci českého soudu s ohledem na skutečnost, že je cizím státním příslušníkem. Mimo okolnost, že tuto tvrzení shledal odvolací soud za protichůdné (neboť stěžovatel tvrdil, že splňuje podmínku státního občanství dle §3 zákona č. 87/1991 Sb.) konstatoval, že soud prvního stupně neměl důvod zkoumat pravomoc českého soudu v tomto řízení proto, že to byl právě první stěžovatel, kdo se obrátil na český soud s návrhem, aby bylo rozhodnuto podle speciálního právního předpisu českého právního řádu, jehož aplikace cizím soudem nepřichází v úvahu. Za této situace nebylo třeba řešit případný střet pravomocí s cizozemským soudem.
Otázka právního nástupnictví po zemřelé J. C. ani další otázky nejsou podle názoru odvolacího soudu otázkou zásadního právního významu, takže ve věci nepřipustil z tohoto důvodu dovolání.
Nejvyšší soudu ČR rozhodl o dovolání : A) J. C., B) D. C. a C) O. C. rozsudkem ze dne 25.10.2000, č.j. 28 Cdo 1905/2000-162 tak, že dovolací řízení ohledně J. C. zastavil, dovolání D. C. odmítl a dovolání O. C. zamítl.
Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Shora označení dovolatelé opřeli přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a tvrdili, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů, tím uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací soud shledal dovolání druhého stěžovatele přípustným podle §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., když po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ( v rozsahu dle ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
K výše uvedenému závěru dospěl dovolací soud po zjištění, že O. C. se připojil k již podanému odvolání ve prospěch svého bratra, D. C., a to až podáním, obsahujícím odůvodnění původního odvolání, podané na poštu dne 29.5.1998. Rozsudek soudu prvního stupně byl právní zástupkyni dovolatele doručen dne 31.3.1998, takže posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání dovolání byl den 15.4.1998. Za této situace bylo odvolání podané za D. C. včasné, na rozdíl od podání O. C. (resp. odvolání podaní prostřednictvím jeho právní zástupkyní v jeho prospěch) ze dne 29.5.1998, které je opožděné, neboť vůči němu nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci dnem 16.4.1998. Rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání bylo tedy správné, takže dovolacímu soudu nezbývá, než dovolání O. C. zamítnout.
Dovolání D. C. bylo podáno včas, ale nebylo přípustné.
V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání je založena předně v případech, vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., když existence tam uvedených vad řízení představuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu však zjištění takové vady nevyplývá, a stěžovatel ji ani netvrdí.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.
Stěžovatel v řízení před odvolacím soudem využil svého práva a prostřednictvím své právní zástupkyně navrhl, aby v případě vynesení potvrzujícího rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že v dané věci nejde o zásadní právní otázku, v rozhodovací praxi obecných soudů dosud neřešenou.
Dovolací soud zdůraznil, že dovolateli nelze přisvědčit zejména z toho důvodu, že podle skutkových zjištění, jež jsou v rozporu s tvrzeními D. C., pozbyl státního občanství ČR roce 1981, nově jej nabyl až dne 2.4.1994 (správně 22.4.1994). D. C. proto nesplňoval v době, stanovené v §5 odst. 2, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, podmínku státního občanství. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené judikatuře v předmětné otázce.
Z tohoto důvodu dovolání D. C. nesplňuje podmínku přípustnosti, ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů, obsažených v ústavní stížnosti, vyžádal zapůjčení spisu, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 390/95, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
J. C. a D. C. podali žalobu na uzavření dohody o vydání věci, dle zákona č. 87/1991 Sb., k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Oba dva žalobci zaslali výzvu k vydání nemovitostí. B. vydal oprávněným osobám, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., id. 1/2 domu, spolu s pozemkem, v P., katastrální území H, dle dohody o vydání věci, registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu 7 dne 17.2.1992, č.j. Reh 96/92. Vzhledem k tomu, že o druhou id. polovinu nemovitostí již žádná z oprávněných osob ve lhůtě dle zákona č. 87/1991 Sb. nepožádala, přešel tento podíl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. z vlastnictví státu do vlastnictví obce - hlavního města Prahy s tím, že podle zákona o hlavním městě Praze byl svěřen Městské části Prahy 7.
Odvolací soud ve věci doplnil dokazování ohledně občanství D. C., a to zprávou Obvodního úřadu městské části Praha 5, odboru občansko správních služeb ze dne 29.3.1999 ze které zjistil, že D. C. pozbyl na vlastní žádost státní občanství ČR dne 23.1.1981 a nabyl je zpět až dne 22.4.1994.
Vzhledem k tomu, že D. C. podal výzvu k vydání věci i žalobu vlastním jménem, není účastníkem řízení o žalobě své matky a z tohoto důvodu nebyl oprávněn podat ani odvolání proti výroku o zastavení řízení. Jeho odvolání bylo proto odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. O. C., který žalobu nepodal, ale podal odvolání výslovně za D. C. dne 15.4.1998, když teprve jeho podání, doručené soudu dne 1.6.1998 bylo vypracováno jeho jménem, bylo odmítnuto jako opožděné
Z výše uvedených důvodů rozhodl odvolací soud meritorně pouze o odvolání D. C., když jeho žaloba byla zamítnuta pro nesplnění podmínek §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Oba obecné soudy se po posouzení podmínek řízení a splnění podmínky státního občanství D. C., již nezabývaly dalšími otázkami, tj. zda právní předchůdci žalobce byli osobami, jejichž věc přešla do majetku státu, a kdo je případně osobou povinnou.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudů všech stupňů bylo porušeno jejich právo domoci se prostřednictvím soudu ochrany svých práv, ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že obecné soudy se po zjištění, že žalobkyně J. C., zemřela ještě před podáním žaloby, musely vypořádat s otázkou, zda jsou dány podmínky pro řízení a správně konstatovaly, že J. C. ztratila způsobilost být účastníkem řízení, tj. mít práva a povinnosti, které zákon účastníkům přiznává (§19 o.s.ř.). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí (§7 odst. 2 občanského zákoníku). Za vzniklé procesní situace, kdy nedostatek způsobilosti byl neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, bylo nutné řízení ohledně J. C. zastavit ( §104 odst. 1 o.s.ř.).
Jak již zcela srozumitelně vysvětlil odvolací soud tím, že J. C. již v den podání žaloby u soudu nežila, nemohla učinit již učinit úkon podání žaloby, neboť již neměla procesní způsobilost ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. Do jejích (neexistujících) práv proto nemohl vstoupit nikdo z jejích právních nástupců.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé zaměňují procesní nástupnictví s právním nástupnictvím. Stěžovatelé, jako synové a dědici J. C., jsou jistě i jejími právními nástupci, ale nejsou v daném případě jejími procesními nástupci v předmětném restitučním sporu. Nelze současně souhlasit s námitkou stěžovatelů, že se obecné soudy v řízení zabývaly výhradně otázkou procesního nástupnictví a zcela pominuly skutečnost, že jsou právními nástupci své matky.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že "oba synové J. C. jsou nepochybně jejími právními nástupci, ovšem, aby mohli úspěšně uplatnit nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., museli by jej uplatnit svým jménem a splňovat podmínky oprávněných osob."
Procesnímu postupu obecných soudů nelze proto z toho pohledu nic vytknout.
Pokud jde o restituční nárok (podle zákona č. 87/1991 Sb.), je vymahatelný soudní cestou pouze v České republice, neboť jde o nárok specifický, vyplývající z restitučních předpisů České republiky. Obecné soudy neměly proto důvod posuzovat případný střet pravomocí s cizozemským soudem.
Ústavní soud v předmětné věci neshledal pochybení jak ve skutkových zjištěních obecných soudů, tak i z nich vyvozených právních závěrech.
D. C. podal žalobu svým jménem a uplatnil tedy svůj (tvrzený) nárok ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy se musely nejprve vypořádat s otázkou, zda D. C. je oprávněnou osobou s tím, že musely zjistit, zda podmínku státního občanství splňoval nejpozději ke dni 1.10.1991 a současně ke dni 1.11.1994 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.1.2002, sp. zn. I. ÚS 336/99). Jak bylo prokázáno v předmětném řízení, D. C. k datu 1.10.1991 neměl státní občanství, to nabyl až dne 22.4.1994. Při nesplnění zákonné podmínky státního občanství nemohl být D. C. ani oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Z tohoto důvodu bylo již další zkoumání otázek, spojených s restituční věcí nadbytečné, neboť jeho žaloba nemohla být úspěšná.
O. C. v předmětné restituční věci žalobu nepodal; lze souhlasit s názorem obecných soudů, že v jeho případě nemohlo dojít k nástupnictví po jeho zemřelé matce z toho důvodu, že v době zahájení řízení již neměla procesní způsobilost a na její místo proto nemohl vstoupit ani její syn.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práv, ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny za opodstatněná, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 18. února 2003