ECLI:CZ:US:2003:2.US.391.03
sp. zn. II. ÚS 391/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem JUDr. S. F., o ústavní stížnosti proti opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2003, čj. VI VZv 3/2000-2252, a ze dne 9. 6. 2003, čj. VI VZv 3/2000-2303, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2003, domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil opatření Vrchního státního zastupitelství v Praze uvedená v záhlaví a uložil příslušnému orgánu Policie ČR a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby postupovaly v souladu s podáními stěžovatele. Ta požadují, aby mu bylo umožněno prostudovat celý spisový materiál ve věci vedené pod ČTS: OKFK 121/4-2003. Stěžovatel tvrdí, že opatřeními Vrchního státního zastupitelství v Praze, jimiž mu dozorový státní zástupce neumožnil "dostudovat" spisový materiál, vedený v jeho trestní věci, bylo zasaženo do jeho ústavních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, vyrozuměl napadenými opatřeními ze dne 16. 5. 2003 a 9. 6. 2003 stěžovatele jako osobu, proti níž je vedeno trestní stíhání, že jeho žádosti na prodloužení lhůty k prostudování spisu, nahlédnutí do spisu a doplnění dokazování neakceptuje. V obou opatřeních státní zástupce shodně konstatoval, že policejní orgán již ukončil vyšetřování a předložil věc státnímu zástupci. Upozornil stěžovatele na možnost, aby realizoval své procesní právo nahlížet do spisu dle ustanovení §65 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). K požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání uvedl, že pro tento procesní postup nejsou dány zákonné podmínky. K požadavku dalšího provádění dokazování konstatoval, že vzhledem k ukončenému vyšetřování nebude další dokazování v přípravném řízení prováděno. Stěžovatel může nicméně další důkazy navrhnout v řízení před soudem. K námitce podjatosti státního zástupce dozorový státní zástupce uvedl, že o ní již opakovaně rozhodoval. Odkázal v plném rozsahu na svá dřívější rozhodnutí.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Zaměřil se na posouzení její přípustnosti.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné vady lze tudíž napravit zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, II. ÚS 205/2000, II. ÚS 780/02).
Je pravdou, že vyrozumění o vyřízení žádosti na přezkoumání postupu policejního orgánu i státního zástupce dle ustanovení §157a) trestního řádu je opatřením, proti němuž jako takovému trestní řád nepřipouští opravný prostředek. Je však současně jen jedním z kroků v kontinuálním toku trestního řízení. Aby bylo opatření možno samo o sobě kvalifikovat jako ústavně relevantní zásah do základních práv a svobod, muselo by být spojeno s pronikavým zásahem do lidských práv, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením osoby, zadržením a otevřením zásilky). V takovém případě by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou.
V projednávané věci nebyla napadená opatření státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze spojena se zásahem uvedené intenzity, který by navíc nebylo možno napravit jinak. Trestní řízení vedené proti stěžovateli se v době podání ústavní stížnosti nacházelo ještě ve fázi přípravného řízení. V případě podání obžaloby může stěžovatel využít všech svých procesních práv (včetně práva nahlížet do spisu, práva navrhovat důkazy a činit návrhy) v řízení před obecnými soudy. Obecný soud se bude zabývat i případnými protiústavními procesními vadami přípravného řízení. Vzhledem k nepřekročitelné subsidiaritě ústavní stížnosti nelze proto pouhé využití žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce považovat za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj