ECLI:CZ:US:2003:2.US.396.03
sp. zn. II. ÚS 396/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 26. 6. 2003, č. j. 14 To 181/2003 - 20, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení obecného soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2003, sp. zn. 5 Nt 3/2003 o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel tvrdí, že tímto pravomocným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že odůvodnění rozhodnutí týkajících se jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu neopřely o žádnou konkrétní skutečnost, která by pro důvody koluzní vazby svědčila. Kromě toho uvádí, že přestože se státní zástupce domáhal vzetí stěžovatele do vazby pouze z důvodu uvedeného v §67 pod písm. a) trestního řádu, okresní soud dospěl k závěru, že je dán vazební důvod i podle písm. b). Podle názoru stěžovatele krajský soud, který posléze rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí neuvádí ani v náznaku žádnou konkrétní skutečnost a stížnostní námitky odbyl zcela nekonkrétní obecnou tezí o jejich bezvýznamnosti. Takto stížnostní soud porušil nejen ustanovení §67 písm. b), nýbrž i §147 trestního řádu, když nesplnil revizní povinnost uloženou mu tímto ustanovením. Rozhodnutí krajského soudu tedy stěžovatel považuje za odporující čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Pokud jde o "konkrétní skutečnosti", stěžovatel poukazuje na "ustálený komentářový výklad" s tím, že tyto skutečnosti musí být spojeny s předpokládanou aktivní činností obviněného, směřující k maření skutečností významných pro trestní stíhání, a nemůže za ně být pokládána jen určitá důkazní situace, jako např. existující rozpory ve svědeckých výpovědích, počátek vyšetřování, kdy ještě nejsou opatřeny důležité důkazy, složitost dokazování apod., ale musí být zjištěny dokazováním podle trestního řádu alespoň úkony provedenými podle §158. Domnívá se, že jeho náhled na protiústavnost usnesení krajského soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž se odvolává na nález ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 226/96.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 3/2003, ze kterého zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších přepisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. června 2003 kolem 21.10 hodin na terase restaurace Jitřenka v Jindřichově Hradci po předchozí slovní rozepři zasáhl z bezprostřední blízkosti dvěma výstřely z legálně držené samonabíjecí pistole ráže 6,35 poškozeného do břicha. Tímto mu způsobil těžké zranění, v jehož důsledku by poškozený bez včasného lékařského ošetření a chirurgického zákroku zemřel. Po incidentu se měl stěžovatel odebrat na služebnu městské policie v Jindřichově Hradci, kde ohlásil své napadení, avšak o vlastní střelbě nemluvil. Poté se snažil odjet svým osobním automobilem domů, když byl posléze policejními orgány zadržen. V odůvodnění usnesení, jímž byl vzat do vazby, soud prvního stupně nejprve obecně uvedl, že vzhledem k osobě obviněného a zejména s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu nebylo možné v době rozhodování o vazbě dosáhnout jejího účelu jiným způsobem. Ohledně důvodů samotné koluzní vazby dále konstatoval, že v situaci, kdy objasnění závažné trestné činnosti je skutečně na samém počátku, když lze předpokládat minimálně výslech všech účastníků konfliktu na místě samém, především poškozeného a dalších patrně dvou osob, které se měly na tomto místě nacházet, kdy je nutné doplnit šetření výslechem tří konkrétně jmenovaných osob a zjištěním svědkyně, s níž byl stěžovatel v restauraci, má za to, že při rozdílných postojích obviněného a dalších existujících důkazů existuje nebezpečí z možného ovlivňování svědků, ale i maření skutečností důležitých pro objasnění trestné činnosti.
Stížnostní soud usnesením ze dne 17. června 2003, č. j. 14 To 181/2003 - 20 potvrdil správnost postupu a závěrů soudu prvního stupně a stížnost zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dodal, že úkolem policejních orgánů je, aby bylo s největším urychlením zjištěno, jaké vztahy byly v rozhodné době mezi obviněným a poškozeným, jaký byl důvod konfliktu, vyslechnout ve velmi krátkém časovém úseku všechny zúčastněné osoby a pro úplnost dokazování provést konfrontaci, příp. rekognici na místě činu. Námitky uvedené ve stížnosti nemohou obstát, přičemž podkladem pro tento názor je doposud zjištěný důkazní materiál.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ve svém vyjádření ze dne 10. října 2003 odmítl námitky ústavní stížnosti jako neopodstatněné. Především podtrhl povahu a závažnost trestného činu, jehož se měl stěžovatel dopustit, jakož i stěžovatelovu osobnost a jednání bezprostředně po činu. S ohledem na tyto skutečnosti pak nebylo možno v době rozhodování soudu účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Zásah do osobní svobody stěžovatele tedy v této době směřoval k ochraně zájmů společnosti a k dosažení účelu zákona. Upozornil rovněž, že v závěru svého rozhodnutí připomenul orgánům činným v přípravném řízení, aby v dalším průběhu objasňování případu velmi pečlivě vážily existenci koluzního vazebního důvodu, po jeho pominutí pak i možnost nahrazení zajištění obviněného jiným institutem než vazbou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce omezení osobní svobody vazbou ve vztahu ke koluzním důvodům se Ústavní soud ve své judikatuře již dříve několikrát vyjádřil. Ve svých rozhodnutích konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (III. ÚS 18/96, IV. ÚS 178/01). Ústavní soud rovněž uvedl, že o takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá "objektivní konstelace", která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (I. ÚS 62/96, II ÚS 138/93).
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry stížnostního soudu o důvodech koluzní vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu, tím spíše, že stěžovatel byl mezitím usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2003 vzhledem k pominutí vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu z vazby propuštěn. Na základě obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele byla omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Stížnostní soud přezkoumal napadené usnesení v plném rozsahu a svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §147 trestního řádu naplnil. Přestože lze připustit, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu mohlo být konkrétnější, není nepřezkoumatelné, a tudíž toto zjištění není schopno samo o sobě posunout věc do ústavně právní roviny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/96 je nepřípadný, neboť dopadá na do značné míry odlišnou situaci.
Z důvodů uvedených shora tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor nebylo porušeno stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal, a ani Ústavní soud neshledal, že by byla porušena jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody, Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu