ECLI:CZ:US:2003:2.US.401.03
sp. zn. II. ÚS 401/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele F. Š., zastoupeného advokátem Mgr. J. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, čj. 14 To 384/2003-32, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 7. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst.2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. Nt 528/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, ze dne 19. 5. 2003, čj. ČTS: PSC - 2016/0HK - 2003, společně trestně stíhán s dalšími obviněnými pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Všichni obvinění se měli trestného činu dopustit v době od 7. 1. 2003 do 19. 5. 2003 v Mladé Boleslavi, v areálu společnosti Š. A., a.s., kde jako členové organizované skupiny po vzájemné předchozí dohodě odcizovali náhradní díly určené k montáži na výrobních linkách, přepravovali je za hranice areálu společnosti a následně odprodávali dalším osobám, čímž způsobili škodu ve výši nejméně 13 mil. Kč. Okresní soud Praha - východ rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 2003, čj. Nt 528/2003, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou závažnou majetkovou trestnou činnost a jeho jednání je ohroženo trestní sazbou od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Hrozí mu nepochybně vysoký trest odnětí svobody. Okresní soud poukázal i na intenzitu následku, jenž měl být trestnou činností způsoben, tj. na škodu ve výši nejméně 13 mil. Kč, i na to, že škoda měla být páchána v rámci organizované skupiny, tj. plánovitě a koordinovaně. Uvedl, že rodinné zázemí není s ohledem na uvedené skutečnosti dostatečnou zárukou, že by v případě propuštění na svobodu neuprchl nebo se neskrýval, aby se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a tím se vyhýbal trestnímu stíhání. Důvody předstižné vazby spatřoval v tom, že stěžovatel je zaměstnán u poškozeného a v případě propuštění by měl i nadále přístup k předmětu trestné činnosti, i v tom, že trestné jednání páchal delší dobu.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Upozornil v ní na skutečnost, že se trestné činnosti nedopustil. Vyslovil přesvědčení, že vazba není v jeho případě důvodná, neboť má stálé zaměstnání s dobrým příjmem i rodinné zázemí. Pro případ, že by odvolací soud shledal některý z vazebních důvodů, navrhl, aby byla přijata peněžitá záruka, kterou by mohly složit jeho dcera a sestra.
Krajský soud v Praze zamítl stížnost usnesením ze dne 18. 6. 2003, čj. 14 To 384/2003-32. Nepřijal ani nabídku peněžité záruky. V řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, neshledal pochybení. Zdůraznil, že otázka viny i míry zavinění bude předmětem dalšího řízení. Poukázal na provedené dokazování a konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, nese všechny znaky trestného činu a existují zřejmé důvody k podezření, že se ho dopustil stěžovatel spolu s dalšími obviněnými. Výsledky šetření nasvědčují tomu, že trestná činnost měla být páchána dlouhodobě a byla do ní zapojena řada dalších osob. Tím je i dle názoru stížnostního soudu dána důvodná obava, že stěžovatel by při propuštění na svobodu s těmito dalšími osobami znovu navázal kontakt a trestnou činnost opakoval. Stížnostní soud poukázal i na to, že stěžovatel je vzhledem ke zjištěné škodě ohrožen vysokým nepodmíněným trestem. Tato hrozba odůvodňuje obavu, že při ponechání na svobodě by mohl uprchnout a vyhnout se tím trestnímu stíhání.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností. Namítl, že jeho věc nebyla projednána ve vztahu k presumpci neviny spravedlivě. Nesouhlasí s tím, že by byly dány takové konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že se bude skrývat nebo uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání, a že bude v trestné činnosti pokračovat. Soud shledal obavu, že uprchne nebo se bude skrývat pouze z toho, že mu hrozí vysoký trest. Podle ustálené judikatury je ovšem povinen zjistit i další konkrétní skutečnosti, týkající se osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí odůvodňují obavu z útěku. Totéž se dle názoru stěžovatele vztahuje i ke druhému vazebnímu důvodu, který soud odůvodnil toliko obavou, že při propuštění na svobodu by mohl navázat kontakt s dalšími osobami a opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Stěžovatel označuje úvahy soudu za spekulativní a nepřezkoumatelné.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Praze i vedlejšího účastníka řízení Krajské státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřil názor, že jeho postupem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení výslovně vzdalo.
V jádru argumentace uplatněné v ústavní stížnosti leží tvrzení, že stížnostní soud neuvedl ve svém rozhodnutí jiné konkrétní skutečnosti k odůvodnění vazebních důvodů než hrozbu vysokým trestem a možnost opakování trestné činnosti. Takové rozhodnutí je dle jeho názoru v rozporu s ustálenou judikaturou i se zásadou zdrženlivosti. Ve svém důsledku je nepřezkoumatelné.
Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Je do ní oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného hmotněprávního a procesněprávního rámce (srov. II. ÚS 185/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, usnesení č. 13).
Ustanovení článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, na něž stěžovatel odkazuje, umožňují vzít do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu [srov. i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a čl. 9 odst. 1 Paktu, jejichž respektování ukládá článek 10 ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy]. Citované články Listiny i mezinárodněprávních instrumentů, které stanoví hranice pro vzetí do vazby, provádí ustanovení §67 trestního řádu.
S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 trestního řádu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu svědomitě posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze takového účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí obecných soudů, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny), nebo, jestliže jsou tvrzené nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním nesouladu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 88).
V dané věci nelze opomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. Konkrétnější podoby nabývají důvody vazby až v pokročilejších stádiích vyšetřování. S ohledem na uvedené neobstojí námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí stížnostního soudu postrádá zjištění dalších konkrétních skutečností odůvodňujících důvody vazby. Ústavní soud nemůže posuzovat napadené závěry soudu druhého stupně izolovaně od skutečností a závěrů, o něž opřel své rozhodnutí o vzetí do vazby soud prvního stupně a s nimiž se stížnostní soud ztotožnil. Nalézací soud vycházel v počátečním stádiu vyšetřování z dosud zjištěných důkazů (výpověď spoluobviněného, výsledky fyzické prověrky, výsledky monitorování pohybu osob, vyhodnocení odposlechu telefonních hovorů, domovní prohlídka u obviněného M.), na jejichž základě dovodil důvodnost trestního stíhání stěžovatele. Rozsah, organizovanost, plánovanost a dlouhodobost páchání závažné majetkové trestné činnosti, pro niž stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, způsob realizace prodeje kradených věcí, způsobená škoda přesahující 13 mil. Kč a reálný přístup k předmětu trestné činnosti v případě propuštění na svobodu ho vedla k odpovídají- cím závěrům ve vztahu k důvodům vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje tudíž konkrétní skutečnosti, které vyústily ve vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád ve shora citovaném ustanovení. Odvolací soud, aniž by opakoval všechny "konkrétní skutečnosti", odůvodňující vzetí stěžovatele do vazby, se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a podrobněji se zabýval toliko skutečnostmi, které považoval za klíčové. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že odvolací soud opřel důvody vazby toliko o hrozbu vysokým trestem a o obavu z toho, že by stěžovatel při ponechání na svobodě mohl trestnou činnost opakovat.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přijaly odpovídající závěry stran důvodů vazby, jež mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z ústavního řádu, mimo jiné se zásadou přiměřenosti. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele dle shora citovaných článků Listiny, Úmluvy i Paktu.
Procesněprávní rámec rozhodování o vazbě je vyjádřen maximou řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Provádí ji i v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, na něž stěžovatel odkazuje, když tvrdí, že rozhodnutí stížnostního soudu je pro absenci dalších konkrétních skutečností nepřezkoumatelné. Ústavní soud nespatřuje s odkazem na své výše uvedené závěry ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti jeho rozhodnutí. Jestliže soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí o vazbě odůvodnil a stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil, není možno v jeho rozhodnutí, jímž nebylo stěžovateli vyhověno, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jeho závěr nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, je s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že tento článek garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu. V řízení o ústavní stížnosti se proto nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu